Přinášet svědectví o utrpení máme zakódováno v genech, říká ředitel Lékařů bez hranic v Česku

Zdroj: E15.cz     21.6.2016 9:40

Autor: Nina Djukanovič

„Naše hodnoty se nemění,“ tvrdí ředitel české pobočky Lékařů bez hranic Pavel Gruber o organizaci, která vznikla už v roce 1971 a od té doby zachránila statisíce životů.

V lednu letošního roku vydali Lékaři bez hranic zprávu Překážky na cestě do Evropy, ve které jsou popsány hrůzy, s nimiž se uprchlíci na své cestě setkávají. Jste optimistický vůči dalšímu vývoji situace v letošním roce?

K tomu bohužel není moc důvod. To, co Evropa udělala svojí dohodou s Tureckem, tedy že se snaží odsunout problém uprchlické krize tak, aby na něj evropští voliči neviděli, porušuje právo, které má mít každý člověk – právo požádat o azyl.

Toto právo zná lidské společenství už od středověku a nejde o nic nového. Přitom všechny hlavní úmluvy o uprchlictví byly zakotveny po druhé světové válce a reagovaly na hrůzy, které Evropa prožívala. Takže Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) původně reagoval na situaci v Evropě. O to mi připadá absurdnější, že jsme zapomněli na to, že stejnou situaci, jakou dnes prožívají miliony uprchlíků, zažívala generace našich prarodičů.

Pokud konflikty nezeslábnou, lidé, kteří utíkají v obavě o svůj život, utíkat nepřestanou. Ucpete-li jednu cestu, najdou si jinou. Například trasa vedoucí přes Libyi do Itálie je mnohem nebezpečnější. Mezi migranty se lodím, které plují touto trasou, říká lodě smrti. Oni si velice dobře uvědomují, do jakého rizika jdou a jakému riziku vystavují sebe a své rodiny. Ale situace, z níž utíkají, je natolik zoufalá, že jsou ochotni podstoupit i tohle. Proto je velice těžké zůstat optimistou.

V rozhovoru pro DVTV jste řekl, že povinnost Evropy při pomoci uprchlíkům leží mimo jiné ve filosofické a kulturní rovině. Jinak hrozí, že se součástí evropských hodnot stane vyplavování stovek těl denně na evropském pobřeží. Jak byste tedy zabránil této deformaci hodnot, hlavně ve světle narůstajícího extremismu a xenofobie ve společnosti?

Mně přijde hlavně neuvěřitelné, že tyto nálady narůstají v České republice, kde žádní uprchlíci nejsou. Myslím si, že by bylo dobré, kdyby lidé měli možnost je poznat. Ale neděje se to jen u nás. Naši kolegové ze Švýcarska nás upozornili, že když bylo ve Švýcarsku referendum o tom, jestli zpřísnit přistěhovaleckou politiku, což mimochodem lidé odmítli, tak nejvíce hlasovaly pro zpřísnění ty kantony, ve kterých zároveň žije nejméně cizinců. Oblasti, kde mají lidé s jinakostí zkušenost, hlasovaly pro to být vstřícní. Stejně tak v posledních rakouských prezidentských volbách hlasovaly pro kandidáta extrémní pravice Norberta Hofera nejvíce regiony, ve kterých žije nejméně uprchlíků. Tam, kde lidé měli možnost setkat se s uprchlíky, hlasovali spíše opačně.

Možná, že se u nás taková nálada daří vytvářet proto, že uprchlíci jsou pro nás cosi chimérického. Kdyby lidé viděli, že to jsou skutečné bytosti z masa a kostí, které mají za sebou svá trápení, třeba by se k nim stavěli jinak.

Ale proč je právě v české společnosti strach z neznáma natolik přítomný?

Strach z neznáma je zcela přirozený, ale jde o to, jak se k němu elity dané země staví. Když české elity podporují různé nesmysly nebo se přímo vezou na vlně strachu a uměle ho posilují, tak je mnohem těžší čelit podobným krizím. Chybí nám silné osobnosti a lídři, kteří by dokázali tomuto strachu čelit. Kteří by připomněli, že tomu není tak dávno, co naše země ročně přijímala 20 000 uprchlíků, z toho velkou část tvořili muslimové, a tuto integraci jsme bez problémů zvládali.

Může tedy nějakým způsobem bojovat proti porušování mezinárodního humanitárního práva a práv uprchlíků obyčejný člověk?

Důležité je, aby nepodlehl jednomu názoru, ale aby se díval na různé zdroje, měl otevřenou mysl a zůstal kritický. Pokud jde o porušování mezinárodního humanitárního práva, pak je důležité se zajímat, apelovat na volené zástupce a vytvářet tlak na to, aby se třeba bombardování nemocnic nestalo běžnou záležitostí.

Nechci, aby to znělo příliš pesimisticky, ale jeden nikdy neví, kdy bude potřebovat, aby platily Ženevské konvence a on měl v každé nemocnici záruku bezpečí. Myslím, že kdybychom se o tom bavili před pěti lety s jakýmkoliv obyvatelem Doněcku nebo Damašku, byla by pro ně válka stejně vzdálená, něco, co se děje v televizi tisíce kilometrů od nás, tak jako je to nám vzdálené dnes. A najednou to zažívají na vlastní kůži. Nikdy nevíme, jestli to nezažijeme také. Ženevské konvence vznikly proto, aby chránily ty nejbezbrannější. Pokud se totiž někde válčí, vždy tím nejvíce utrpí civilní obyvatelstvo. A to by mělo mít právo na přístup k lékařské péči.

Lékaři bez hranic poskytují lékařskou pomoc lidem, kteří často žijí v oblastech postižených válečnými konflikty. Jak reagují vaši pracovníci na to, když vidí válku na vlastní oči?

Je to silné. Je to něco, co znáte jen z televize a najednou vidíte kolem sebe lidi se zbraněmi, vidíte vojenskou techniku, slyšíte někde vzdálenou střelbu. Velice těžko se to popisuje. Když jsem to zažil poprvé při válce v Bosně na Balkánu, tak jsem okamžitě věděl, že to je něco, na co nikdy nezapomenu - mít najednou všechno, co znám jen z filmů, přímo před sebou.

Panuje v české společnosti nějaký obzvlášť častý stereotyp o válečných oblastech?

Stereotypů existuje hned několik. Teď se nám bohužel nově šíří stereotypy, které se týkají uprchlické krize. Těch je nezměrné množství, jsou cíleně živené a dají se relativně snadno vyvrátit. Často slýchám, že uprchlíci měli zůstat doma a bránit svou zem. Naši spolupracovníci v Sýrii ale mají zkušenost s příběhy lidí, kteří jsou důkazem, že je to přesně naopak. Lidé v Sýrii zůstávali, dokud to šlo, a až když se oni nebo jejich rodiny dostali do bezprostředního ohrožení života, tak teprve odešli.

Dalším běžným stereotypem je, že sem lidé přicházejí za sociálními dávkami. Část lidí určitě ano. Na druhou stranu by si však měl každý zkusit představit, co to je, naposledy zavřít svůj dům, rozloučit se pohledem, všechno prodat a odejít do neznáma. Tohle člověk nedělá kvůli vyšším sociálním dávkám.

Zmínil jste, že stereotypy o uprchlících jsou cíleně vytvářené. Proč? Důvodů je mnoho. Ten nejsmutnější a možná svým způsobem také nejodpornější souvisí s tím, že strach ve společnosti je, jak už jsem říkal, přirozený. Myslím si, že strach v české společnosti se nijak neliší od strachu v německé společnosti nebo kdekoliv jinde. Rozdíl je v tom, že se tady na něm určitá skupina lidí cíleně veze a využívá ho jako výtah k moci. To považuji za mimořádně nevhodné.

Setkávají se Lékaři bez hranic i s negativními ohlasy? Třeba že pomáhají na špatných místech? Nebo že v Česku není dost doktorů a oni ještě jezdí jinam?

Ano, to, že lékaři tady vystudovali za české peníze, ať tady také pomáhají, je poměrně častá námitka. Já na to odpovídám tak, že devadesát procent našich lékařů pracuje v českých a slovenských nemocnicích a pomáhat do zahraničí vyjíždí pouze krátkodobě.

Proč je podle vás klíčové vycestovat do zahraničí a zažít na vlastní kůži práci v terénu, třeba jako lékař nebo jiný pracovník Lékařů bez hranic?

Protože podívat se za hranice Evropy je podle mě nesmírně důležité pro rozvoj člověka. Vidět jinou kulturu, vidět na vlastní oči jiný svět, osahat si ho a nemít to pouze zprostředkované - tohle všechno představuje nenahraditelné faktory ve vývoji osobnosti. Když to vezmu podle osobních zkušeností, nejsilnějším momentem pro mě bylo uvědomění, že člověk má doma kolikrát tendenci být nešťastný zcela zbytečně. Znovu a znovu mi dochází, že je potřeba si připomínat, a není to klišé, že devět z deseti obyvatel planety se nemá tak dobře jako my tady v Česku.

Lékaři bez hranic obdrželi v roce 1999 Nobelovu cenu za mír. Změnily se od té doby nějak hodnoty a cíle Lékařů bez hranic?

Já doufám, že ne. Jedním z důvodů, proč je naše organizace tak úspěšná, je právě to, že se naše hodnoty nemění. Základní charta vznikla skoro před pětačtyřiceti lety a pořád se jí držíme, pořád říká v pár slovech to nejdůležitější. Zkrátka pomáháme tam, kde to je potřeba, bez ohledu na veškeré politické, rasové, náboženské a další zájmy. Pro nás je vždy klíčový člověk, který je zraněný a nemocný. Je to jednoduše pacient a potřebuje pomoc, nic dalšího už za tím nestojí. Stejně tak je pro nás důležité to, že podáváme svědectví. Mnohokrát jsme s tím narazili a mnohokrát jsme kvůli tomu byli nepopulární. Ztěžuje nám to i práci v terénu, protože kolikrát člověk pracuje na území, kde jsou vlády, které nechtějí, aby do světa pronikalo, co se u nich děje. Někdy nám to komplikuje přístup k pacientům, jindy zase vztah s domovskou společností. Například teď při migrační krizi, kdy říkáme věci, které rozhodně většinová populace slyšet nechce. Ale to jsou hodnoty, za kterými stojíme a které neměníme.

James Orbinski, tehdejší mezinárodní prezident Lékařů bez hranic, při přebírání Nobelovy ceny ve svém projevu odsoudil násilí páchané Ruskem na civilním obyvatelstvu v Čečensku. Co by podle vás Lékaři bez hranic v takovém projevu odsoudili dnes?

Stoprocentně by tam zaznělo obecně odsouzení útoků na civilní a zdravotnické cíle, které se dějí všude po světě a komplikují práci nám, Červenému kříži a vlastně úplně komukoliv, kdo chce pomáhat uprostřed ozbrojených konfliktů. Cílem se staly nejen zařízení v Sýrii, ale také v Jemenu, na Ukrajině nebo v Afghánistánu, Jižním Súdánu a Středoafrické republice. Sýrie je nejviditelnějším příkladem, ale děje se to i jinde.

Nicméně Lékaři bez hranic se rozhodli letos nezúčastnit Světového humanitárního summitu. Řekl byste, že se hodnoty Lékařů bez hranic odchýlily od agentur OSN a ostatních nevládních organizací, které se na Summitu setkávají?

Na přípravě Summitu jsme celou dobu spolupracovali, protože si myslíme, že dnes je víc než kdy jindy konání takové akce důležité. Nakonec to ale stále víc směřovalo k tomu, že se neřešily nejpalčivější věci, slabiny. Vždy je dobré podívat se na to, kde systém selhává. Poplácat se po zádech umí každý, ale otevřeně si říct, kde jsou naše nedostatky, toho se Summit prakticky vůbec nedotýkal. Myslím si, že se mělo mluvit o dvou konkrétních věcech: o reakci v ozbrojených konfliktech, kde “response capacity”, tedy schopnost adekvátně reagovat na vzniklé situace, značně klesá, a o odpovědích na epidemie. Fakt, že tato témata, která považujeme za jádro humanitární pomoci, z agendy úplně zmizela, nebo tam zůstala hodně marginalizovaná, bylo důvodem, proč jsme se rozhodli summitu letos nezúčastnit.

Jak je možné, že se světové humanitární organizace zachovaly takto?

Kdybych na to měl skvělou odpověď, tak bych se asi živil pořádáním summitu (smích). Příprava sice měla tendenci být opravdu důkladná, povedlo se plno věcí, například získaly hlas malé neziskové organizace, ale celkově se to pak jaksi zvrtlo. A to tak, že všichni účastníci na summitu měli hlavně přijímat nejrůznější závazky. Navíc je přijímaly společně neziskové organizace a státy. To mi připadá zvláštní. Nerozumím tomu, jak se může stavět nezisková organizace a stát do jedné roviny, když jsou jejich zdroje úplně odlišné. Letos se na summitu řešila spousta důležitých věcí, ovšem nesmí se zapomínat na to nejdůležitější, a přesně to se nám zdálo, že se stalo.

Celý článek si můžete přečíst zde.

CeVíce na: http://student.e15.cz/q-a/prinaset-svedectvi-o-utrpeni-mame-zakodovano-v-genech-rika-reditel-lekaru-bez-hranic-v-cesku-1...