Existuje mnoho úvah o tom, jaký bude svět po skončení pandemie a my dokonce ani nevíme, kdy to bude. Je možné, že v některých zemích bude nákaza vrcholit za několik týdnů a poté se sníží, ale současně může pokračovat v dalších zemích. Nevíme ani, zda se neobjeví nová ohniska tam, kde se zdálo, že je vše pod kontrolou. Jde o jev, který se stále vyvíjí, a jehož důsledky z hospodářského a politického aspektu jsou už teď mnohem závažnější než ty v důsledku krize roku 2008 a ve finále bude záležet na délce trvání a místě největšího zasažení. Ale pokud se budeme soustředit na budoucnost, spatříme jisté ukazatele trhlin v systému, kteréby mohly vést ke změně.
Z politického hlediska musíme rozlišovat mezi krizí systému a krizí vedení. Nezdá se, že by pozdní nebo žádné reakce hlavních představitelů ohledně prevence proti nákaze, byly výhradně pravicových politiků jako je Trump (USA), Johnson (Velká Británie) a Bolsonaro (Brazílie), protože Lopez Obrador (Mexiko) problém také zlehčoval, a a teprve realita je donutila se začít situací vážně zabývat. Bylo by chybou soustředit se na kritiku jednotlivců, protože v nouzové situaci se z nich mohou stát hrdinové nebo darebáci. Stačí říci, že boj proti nacismu za druhé světové války stvořil tři vůdčí hrdiny, jako byl komunista Stalin, ultrakonzervativní Churchill a keynesiánský demokrat Roosevelt.
Musíme se zaměřit na krizi systému, a ne na rozpory nahodilých vůdců; v tomto smyslu je zcela zřejmé, že neoliberální politika posledních desetiletí výrazně zhoršila systémy zdravotní péče a ponechala je logice trhu. V této logice není prevence a zdravotní péče pro většinu zisková a ani systém zdravotní péče vytvořený pro výjimečné situace jako je tato by nebyl ziskový. V důsledku toho jsou všichni politici, kteří propagovali nebo podporovali neoliberalismus, odpovědní za kolaps zdravotní péče, bez ohledu na úroveň odezvy, kterou nyní mohou v případě nouze poskytnout. Jako analogii si představme, že by například rodiče dítěte byli lhostejní a násilní tak, že by mu ublížili a riskovali jeho život, ale později by se vylekali a nakonec ho odvezli do nemocnice, kde by mu zachránili život. Zasloužili by si tito rodiče nakonec pochvalu za jejich poslední reakci na situaci nebo odsouzení za jejich předchozí chování? Předpokládali bychom, že po takové události by změnili svůj postoj? Nebo bychom předpokládali, že dříve nebo později zopakují své chování?
Často se provádí srovnávání mezi současnou pandemií a těmi, které lidstvo utrpělo již dříve. Míra úmrtnosti bude jistě nižší, ale svět zareagoval tak, jako nikdy předtím. Aktivity byly ochromeny a média nemluví o ničem jiném. Není to jen proto, že vzájemné propojení globalizuje paniku, ale také proto, že pokroky v lékařství nám umožňují reagovat odlišně tváří v tvář nemoci. Dříve se pandemie považovala za osudnou, nepodléhající lidské vůli, stejně jako zemětřesení nebo hurikán, a bylo možné očekávat pouze smrt nebo zázrak; zatímco nyní očekáváme a vyžadujeme zdravotnický systém, který nás ochrání. Proto, když někteří představitelé navrhli, aby hospodářství nebylo kvůli karanténám přerušeno, a že virus by měl být přijat jako přirozená síla, veřejné mínění je odmítlo a donutilo je převzít kontrolu.
Toto veřejné mínění by také mělo vyžadovat, aby se od nynějška státy skutečně staraly o zdraví obyvatelstva a upustily od neoliberální politiky. Zdá se, že je atmosféra pro takové změny příznivá, protože mnozí z těch, kteří dříve sdíleli neoliberální názor, si nyní cení státní intervence ve zdravotnictví a ekonomice.
Nicméně to však není poprvé, kdy většina zpochybnila neoliberální politiku. Trvalá koncentrace bohatství a opakující se finanční kolapsy způsobené spekulanty již vedly k mnoha otázkám. Globální oteplování a ekologická katastrofa již rozpoutaly kritiku dravého a konzumního kapitalismu. Dnes se znovu ozývají hlasy odmítající tento systém a my doufáme, že se vše změní. Někteří dokonce vidí podobnosti s černou smrtí ve 14. století, kdy zemřela třetina evropské populace, což znamenalo konec feudalismu a začátek renesance. Nyní se mluví o konci kapitalismu; ve skutečnosti byl však konec kapitalismu předpovězen již před sto lety, a nakonec překonal všechny své krize, zatímco se jiné alternativní systémy zhroutily. Budeme muset velmi dobře porozumět tomu, co se místo něho chystá, jak bude změna provedena a kdo ji bude schopen provést, jestliže má být tento moment historickým zlomem, který se nestane mechanicky.
Pokud jde o to, „co“ a „jak“ a co se týče činnosti vlád, rozvinuli jsme toto téma rozsáhle v jiných textech na téma: smíšená ekonomie, ve které má stát základní koordinační roli a nutí produktivní reinvestování zisků, přebírá odpovědnost za finanční systém a v podstatě zajištění základního příjmu, zdravotní péče a vzdělání. Pojďme tedy analyzovat pojem „kdo“.
Lidem by mělo být jasné, že nemůžeme nadále podporovat ty, kteří před pandemií vedli neoliberální politiku, protože jakmile pomine, navrhnou návrat k „normálnosti“; normálnosti diktatury trhu, zadlužení a koncentraci bohatství. Pravděpodobně přinesou nějaké investice do oblasti zdravotnictví, abychom uvěřili, že se poučili, ale všechno bude pokračovat stejně jako předtím ba i hůř, protože finanční síla jistě využije krizi k převzetí devalvovaných společností za opovrženíhodnou cenu, zadluží ještě více vlád a lidí a spoutání těmito pijavicemi bude totální. Viděli jsme to již za finanční krize v roce 2008, kdy se vlády zadlužily, aby zachránily banky, zatímco lidé přišli o své domovy, a urychlily tak globální zadlužení, které dnes představuje trojnásobek celosvětového HDP.
Ani nemůžeme dovolit, aby se rozšířil nacionalismus. Toto riziko poroste s tím, jak dlouho budou hranice uzavřené, a bude pokračovat omezení v pohybu z preventivních zdravotních důvodů. Díky tomu poroste xenofobie a autoritářství těch, kteří usilují o kontrolující stát. Nicméně i když mohou být extrémní krize zneužity fatálními vůdci, jsou také příležitostí k vytvoření alternativních opěrných bodů, jejichž posilování by lidé měli podporovat tím, že se vyladí s obecnými úmysly a cíli a budou se vyhýbat tříštivému perfekcionismu.
Každopádně ať už se bude jednat o změnu vlád nebo požadavek podstatné změny, bude nutné, aby lidé provedli svou vlastní kulturní transformaci. Kultura individualismu a konzumerismu byla totiž nezbytnou podmínkou, aby divoký kapitalismus uspořádal společnost podle svých zájmů. Dnes je však malost a malichernost této individualistické kultury patrná v kontrastu s významností jiného chování, které se objevilo uprostřed krize: upřednostnění života a zdraví před ekonomikou; rozmanité projevy kolektivní solidarity; uznání zdravotnických pracovníků, kteří riskují životy pro jiné; kolektivní pocit společné věci. Toto všechno jsou zkušenosti, které nás spojují s novým vnímáním, které je sdíleno lidmi z celého světa a stává se velmi mocným jevem. Samozřejmě, že solidarita není ničím novým, ale už dlouho pozvolna roste, zvláště mezi mladšími generacemi, v ženských kolektivech a v mnoha hnutích, která bojují za svá práva. Nyní může tato krize působit jako katalyzátor pro to, aby sociální rovnováha konečně směřovala k solidaritě a ponechala individualizmus v menšině až do doby, kdy zůstane jen jako špatná vzpomínka na duševně nemocnou společnost.
Mohli bychom se sami sebe zeptat, zda my, obyčejní lidé můžeme pro tuto změnu udělat více, kromě projevování výše uvedených znaků této nové citlivosti. V tomto smyslu, když se navrátíme k otázce „co“ a „jak“, můžeme pro šíření těchto zkušeností, které ukazují na to nejlepší v lidech z celého světa, udělat cokoli, co přispěje ke kolektivní soudržnosti. Vše, co můžeme udělat pro šíření nápadů a organizačních nástrojů, pomůže obnovit společenskou síť. Vše, co můžeme udělat, abychom pomohli druhým na psychologické a duchovní úrovni, aby překonali strach, izolaci, depresi, prázdnotu a další vedlejší důsledky pandemie, přispěje k řešení osobních problémů z neindividualistického úhlu pohledu.
Ale kromě toho, že přispíváme k vytváření nového kolektivního vědomí založeného na sdílených zkušenostech, bude důležité doplnit jej představami o budoucnosti, aby tato lidská sbližování po pandemii nezmizela a stala se smysluplnými při tvoření nového světa se skutečnou demokracií, spravedlivým a udržitelným hospodářstvím, novým mezinárodním řádem solidarity, bez násilí nebo diskriminace.
Nic jiného než probuzení nás z noční můry nedostane.
Guillermo Sullings
PRESSENZA
______________________
Zdraví je všeobecným právem.
Nad tržními zákony a finančními spekulacemi.
