Co je to aktivní nenásilí: L. N. Tolstoj

V období 1860 až 1880 napsal své dva nejslavnější romány, považované za mistrovská díla světové literatury, Vojnu a mír a Annu Kareninu. V následujících letech prožil duchovní krizi, která ho přiměla zabývat se hlouběji tím, co je vlastně smyslem života. Podle některých znalců jeho díla právě v této době došlo v jeho životě k zásadnímu zvratu. Esej “V čem spočívá má víra”, napsaný v roce 1884, začíná těmito slovy: „Žil jsem na tomto světě 55 let a pomineme-li 14 či 15 let dětství, prožil jsem 35 let jako nihilista, člověk bez jakékoliv víry. Před pěti lety jsem uvěřil v učení Kristovo a můj život se rázem změnil: nechtěl jsem už to, co jsem chtěl předtím, a začal jsem chtít to, co jsem předtím nechtěl. To, co mi předtím připadalo dobré, jsem nyní považoval za špatné, a co se mi dřív zdálo špatné, to mi nyní naopak připadalo dobré … směry mého života a mé usilování se změnilo: dobro a zlo si vyměnily místo.“ Křesťanství, k němuž Tolstoj tíhnul, však nebylo křesťanstvím oficiální církve, snažil se objevit autentický smysl původního křesťanství. Četl Harrisona, Balloua a Chelčického. “Svůj spis Sieť viery pravé Chelčický nazval podle Evangelia, které v jednom svém úryvku vyzývá žáky, aby se stali rybáři lidí. Chelčický toto přirovnání rozvíjí slovy: Kristus skrze své žáky chytil do své sítě celý svět … Velké ryby však síť protrhly a unikly z ní a děrami se pak dostaly ven i ryby malé a síť byla málem prázdná. Velké ryby, které síť protrhly, to jsou vládci: císařové, papežové, králové, kteří aniž by se vzdali své moci, nepřijali křesťanství, ale jen jeho zdání.”

Církev zapomněla na dva prosté a přitom základní články Evangelia: milovat své bližní a neodporovat zlu násilím. Křesťanství je proto sice všude kolem nás, neproniklo však do srdcí a životů lidí. Ještě horší je skutečnost, „že věřící stejně jako bezvěrci jsou skálopevně přesvědčeni, že to, čemu učí Evangelium, pochopili už dávno a do té míry plně, správně a definitivně, že už mu není možné přisoudit jiný smysl než ten, který mu dali … I člověku ne zcela chápavému je možno vysvětlit i ty nejodtažitější záležitosti, nemá-li o nich pojem, zatímco není možné vysvětlit ani to nejjednodušší člověku třeba i chytrému, je-li pevně přesvědčen, že sám dobře ví, čemu ho jiní chtějí učit.”

Podle Tolstého je veškeré snažení církve zaměřeno k upevnění vlastní moci a nijak neusiluje o prohloubení Kristova poselství: „Čím rázněji byla prosazována neomylnost oficiálního výkladu, tím nesnadnější bylo postihnout pravý smysl učení. Já věřím v to… a v to... a v to... a nakonec v universální svatou apoštolskou církev, neboli v neomylnost osob, které se za církev vydávají. Tak dochází k tomu, že lidé už nevěří v Boha ani v Krista takové, jací se nám sami vyjevili, ale věří pouze v to, čemu církev věřit přikazuje.“

V tom je právě veliký rozpor: na jedné straně chce církev učit lásce a odpuštění. Na druhé zas vyžaduje, aby věřící přispívali k udržení a rozšíření dosažené moci, na jedné straně vysvěcuje děla a na druhé káže mír. „Církve před nás staví dilema: Kázání na Hoře nebo Nicejské kredo. Jedno vylučuje druhé. Jestliže někdo upřímně věří v Kázání na Hoře, Nicejské kredo pro něj nemá žádný smysl a cenu, stejně jako církev a její představitelé. Avěří-li naopak v Nicejské kredo, neboli v církev, pak je pro něj naprosto zbytečné Kázání na Hoře. A právě proto církve musí podstupovat všemožné úsilí, jaké si jen těžko dokážeme představit, aby zatemnily smysl Kázání na Hoře a přivábily věřící k sobě… Kdyby církev třeba jen na nepatrný okamžik ustala ve svém hypnotickém ovlivňování lidských mas i dětí lžemi, lidé by konečně pochopili učení Evangelia a jeho pronikavost by církve a jejich vliv zničila.“ 

Kristovo poselství však přijalo jen málo lidí. Státy sice akceptovaly křesťanství, ale převzaly z něj jen jeho vnějšek, počínaly si zcela utilitárně, a na zlo, vlastně na to, co za zlo označovaly, dál odpovídaly násilím jako dřív.

Hloubka a aktuálnost těchto tvrzení Tolstého je neuvěřitelná, stačí jen pomyslet na současnost, kdy se každá moc před zahájením války snaží informačními (vlastně dezinformačními) kampaněmi přesvědčit veřejnost, že existuje zlo objektivní, které ohrožuje všechny, a na ně že se nedá odpovědět jinak než násilím.
 

Německého císaře Viléma II. Tolstoj vidí jako přesvědčivý příklad mocného člověka a velice bystře píše: „V roce 1892 Vilém, enfant terrible moci, nahlas vyslovil to, co jiní měli odvahu sotva si pomyslet. Při řeči k vojákům pronesl veřejně slova, která na druhý den otiskly tisíce novin: Odvedenci! Před oltářem a v přítomnosti sluhy božího jste mi odpřísáhli věrnost! Jste ještě příliš mladí, než abyste dokázali pochopit veškerou důležitost všeho, co tu bylo řečeno, důležité však je hlavně to, abyste byli poslušní rozkazů a příkazů, jichž se vám dostane. Mladíci z mé gardy, vy jste mi to odpřísáhli! Nyní jste mými vojáky, náležíte mi tělem i duší. Pro vás neexistuje nic než nepřítel, a sice ten, který je nepřítelem mým. Kvůli všem nynějším socialistickým rejdům by se mohlo stát, že bych vám mohl rozkázat, abyste stříleli na své příbuzné, na své bratry a třeba i na své otce a na své matky (kéž by nás Bůh před tím ochránil!). I v tom případě musíte mých rozkazů uposlechnout…

Nejbrutálnějšími slovy císař velice upřímně vyjadřuje veškerý děs, jaký vane ze zločinu, k němuž se chystají muži v jeho armádě, odhaluje propast ponížení, do níž se zřítili v okamžiku, kdy slíbili poslušnost. Tento ubohý nemocný člověk, opilý mocí, svými slovy uráží všechno, co jen může být pro moderního člověka posvátné, a křesťané, volnomyšlenkáři i vzdělanci se nad touto urážkou nijak nepohoršují…“
 

Povinná vojenská služba – a nejenom ta povinná – je dokonalým příkladem společenského pokrytectví. Přečtěme si, jak Tolstoj líčí situaci, v níž se ocitne každý voják: „Obléknou ho do směšného šatu, rozkazují mu, aby poskakoval, šklebil se, zdravil, zabíjel a on to všechno poslušně provádí. A po propuštění se vrátí domů, jako by se nic nestalo, žije si jako dřív a mluví dál o lidské důstojnosti a svobodě, o rovnosti a bratrství.“ Toto pokrytectví, toto rozdvojení společenského vědomí, dokládá a ozřejmuje trest smrti, uplatňovaný v každé válce: „jedna jediná poprava, vykonaná muži, kteří sami nic takového nepožadují a nejednají v návalu zloby či hněvu, prováděná za účasti a se souhlasem křesťanských kněží, vystavená všem na oči jako něco nezbytného a dokonce správného, činí lidí zvrhlými a  zběsilými víc, než by to svedly stovky a tisíce vražd vykonaných hlupáky v návalu hněvu a pomsty... každá válka, i ta nejmírnější, se všemi svými obvyklými následky a s veškerým ospravedlňováním a chválou udatných činů, lásky k praporu a k vlasti a s falešnou péčí o raněné atd. promění ve zvrhlíky během jednoho jediného roku víc lidí než tisícero drancování, požárů a vražd vykonaných za sto let jedinci odsunutými na okraj společnosti a hnanými k činu zlobou a hněvem“.
 

Tolstoj se domnívá, že “rozpor mezi svědomím a životem, neboli zdvojení naší existence, dorazilo ke své nejzazší hranici”. Klidně se vedou řeči o lidskosti, pochopení a spravedlnosti, a současně s tím je mlčky i slovy podporována společnost a systém vlády založené na násilí. Vládnoucí lidé použijí násilí pokaždé, jakmile je jejich moc ohrožena. Násilí je ospravedlňováno coby nezbytnost, která má údajně zabránit tomu, aby se k moci dostali zlí lidé, tímto svým počínáním, domnívá se Tolstoj, však mocní a vládnoucí jen odhalují sami sebe coby osoby zlé a ovládané násilím, jimž nejde o nic jiného, než aby byla zachována situace, v níž se nacházejí a která jim přináší výhody. Veřejného mínění používají, jak jsme toho byli svědky, k tomu, aby ostatní přesvědčili, že se jedná o násilí použité proti zlu objektivnímu, které ohrožuje všechny bez rozdílu. Jenže odpovědět na násilí násilím není žádné řešení: „ti, kdo se domnívají, že s pomocí násilí lze nabýt svobody nebo vylepšit vlastní situaci, jsou na omylu a jejich snahy vedené v tomto směru nejenže jejich situaci nevylepší, ale naopak ji ještě víc zhorší. Jde jim jen o to, aby znásobili svou moc a svůj despotismus“. Historie nám ostatně nabízí dostatečný počet příkladů, kdy hnutí hlásající svobodu a spravedlnost začala poté, co odstranila předchozí vládu a převzala moc, používat metod, které u svých předchůdců odsuzovala. Pokud vůbec něco změnila, pak jen formu nikoliv obsah.
 

Je však vůbec možné najít východisko z této situace, vydat se ke společenskému a osobnímu životu otevřenému realizaci nejvyšších lidských hodnot a nepodřízenému násilí a falši? Jsme-li křesťané, měli bychom mít na paměti, že „slib podřídit se jakékoliv vládě - což bývá považováno za samotný základ života společnosti - znamená absolutní popření křesťanství. Slíbit totiž předem, že se podrobím zákonům vypracovaným lidmi, je zradou křesťanství, které pro řešení všech situací, jež se v životě člověka naskytnou, uznává jedině zákon boží lásky“. 

Změna není nic, co bychom měli očekávat od ostatních, je to záležitost individuální volby, na níž závisí jak osud náš, tak osud ostatních: „včely, které se první vzdálí od roje, poletují kolem něj a čekají, až nastane to, co nastat musí, neboli, že postupně vzlétne celý roj. Vlády to vědí a těchto příkladů se právě obávají víc než socialistů, komunistů a anarchistů s jejich spiknutími a dynamitem." Je sice pravda, že každý člověk prožívá určité situace a musí je řešit, pro chybné skutky však není třeba hledat ospravedlnění, můžeme svobodně poznávat pravdu a odmítat pokrytectví a podvod, dokážeme přece rozpoznat, jak se věci opravdu mají: „není možné, abychom my, moderní lidé s tělem i duší prodchnutou křesťanským vědomím lidské důstojnosti a rovnosti, s potřebou pokojného styku s lidmi a spojení mezi národy, žili tak, že každé z našich potěšení a uspokojení může být získáno jen za cenu trpení a smrti našich bratří, a bychom byli jako šelmy neustále připraveni pustit se do urputného boje muže proti muži, národa proti národu, ochotni nelítostně ničit majetky a životy jen proto, že nějaký tupý diplomat či hlava státu napsali nějakou hloupost jinému diplomatovi nebo hlavě státu“.
 

Strach změnit věci kolem nás, strach z toho, jaká budoucnost by nás pak čekala, nás sice někdy ochromí, „jestliže však už nějaký strach máme mít, pak jej mějme z toho, co strach opravu nahání a ne z toho, co tak jen vypadá. Obáváme se, že vzepřít se strachu z toho, co nám škodí, by bylo příliš namáhavé, a protože si nejsme jisti budoucností, tak se podobáme pasažérům na potápějící se lodi, jimž strach brání nastoupit do záchranných člunů a odmítají vyjít ze svých kabin... Jedinec izolovaný od ostatních lidí by už neměl vůbec žádný důvod žít. Tak je tomu i s lidstvem: mít svůj život předem daný, připravený při nástupu nového věku, by bylo zcela bezpečným ukazatelem toho, že vlastně nežije, že se nikam nepohybuje a jen se zmítá na jednom místě. Podmínky nového stavu věcí znát nemůžeme, protože si je musíme sami vytvořit. Život je totiž právě hledáním toho, co nám dosud není známo a následné podřízení naší činnosti těmto čerstvě nabytým znalostem. Takový je život každého jedince i celého lidstva“.
 

Tolstoj dále píše: „Ať už si přidělíme jakékoliv jméno, odějeme se jakýmkoliv šatem, ať nám jakýkoliv kněz udělí pomazání, a ať je jakýkoli počet milionů lidí, k nimž patříme, i počet policistů pověřených chránit naše bohatství a jakýkoliv ať si je počet ničemů, revolucionářů nebo anarchistů, které pošleme na smrt; ať jsou jakékoliv naše činy a jakékoliv státy, které založíme, a pevnosti a věže, od babylónské až po Eiffelovou, které vystavíme, nevyhnutelně máme neustále před sebou dvě podmínky potlačující veškerý smysl života: zaprvé smrt, která nás kdykoliv může postihnout, a zadruhé pomíjivost každého díla, jež jsme vytvořili a které příliš brzy zmizí, než aby po sobě nezanechalo stopu. Ať děláme cokoliv, ať stavíme paláce a monumenty, skládáme básně či zpěvy, nic z toho nevydrží nastálo, všechno beze stopy pomine. A právě proto, jakkoliv to sami před sebou pečlivě tajíme, nemůžeme nevidět, že smysl našeho života nemůže být uložen v životě materiálním, podrobeném nevyhnutelnému utrpení a smrti, a ani v žádné společenské instituci či společenském uspořádání.“
 

Kdybychom nebyli zaslepeni pokrytectvím, ujasnily by se nám prostší záležitosti našeho života : „poděl se o to, co máš s ostatními, nehromaď bohatství, nenadýmej se pýchou, nekraď, nepřinášej nikomu utrpení, nedělej jiným to, co bys nechtěl, aby jiní činili tobě, to všechno už bylo vysloveno, a to ne před osmnácti stoletími, ale před pěti tisíci lety. Kdyby neexistovalo pokrytectví, nebylo by žádných pochyb o pravdivosti tohoto zákona. Jediným smyslem života je sloužit lidstvu, přispívat k upevnění království božího na zemi, a to nebude možné, dokud každý z lidí nepozná pravdu a nezačne ji vyznávat. “Království Boží nepřichází tak, abyste to mohli vypozorovat, ani se nedá říci: ,Hle, je tu,´ nebo , je tam´. Vždyť království Boží je mezi vámi!”