Tváří v tvář tolika mrtvým je jako první na místě zastavení, vzpomínka, modlitba. A hned pak připomínka těch, kdo mohou být a pravděpodobně budou další na řadě. Každá oběť války a násilí je jedinečná, každá je nekonečnou tragédií. Ale čistě početně vzato, v izraelsko-palestinském konfliktu palestinské oběti zdaleka převažují. To je třeba opakovat, a zvláště v českém prostředí, kde to mnoho lidí neví nebo spíš nechce vidět.
Další věcí, která je v českém prostředí málo známá, je to, že Palestinci nejsou jen muslimové, tím méně fanatičtí islamisté. Ztotožnění palestinského národa s vraždícími militanty Hamásu je pro mnoho lidí pohodlné, protože umožňuje považovat civilní oběti za de facto spolupachatele teroristů. To, že mezi Palestinci jsou také křesťané, počtem malá, ale historií a významem pro palestinskou komunitu velká skupina, ví v Česku opět málokdo.
Palestinští křesťané patří do různých církví, najdeme je mezi arabskými občany Izraele, ve východním Jeruzalémě, na Západním břehu i v Gaze. Mají významnou roli v palestinské společnosti například v oblasti vzdělávání, do křesťanských škol chodí mnoho muslimských dětí. V posledních letech a desetiletích mnozí z nich odešli do emigrace, protože život pro Palestince (muslimy či křesťany) na okupovaných územích je těžký a nenabízí příliš dobrou perspektivu. Ale mnoho jich stále zůstává.
V roce 2009 vydali palestinští křesťané různých církví prohlášení Palestinský Kairos, inspirované stejnojmenným prohlášením jihoafrických křesťanů z roku 1985, kteří se postavili proti režimu apartheidu a požadovali konec útlaku a svobodu. I palestinští křesťané nejprve pojmenovávají situaci okupace, systémové nespravedlnosti, dvojího práva, vyvlastňování palestinské půdy, ponižování, zbavení svobody, proměnu jejich domova v jedno velké vězení.
Hlásí se k právu na svou zemi, se kterou jsou neodlučně spojeni. Odmítají rezignovat na spravedlnost. Nechtějí se vzdát práva na odpor, protože okupace je zlo a se zlem se nelze smiřovat. Nepřijímají ale násilí jako formu odporu, po vzoru Ježíše Krista se hlásí k ideálu nenásilí. Jako přijatelnou nenásilnou formu odporu naopak schvalují bojkot izraelského zboží produkovaného na okupovaných územích.
V době vydání prohlášení neviděli (a tím méně asi vidí dnes) příliš naděje, přesto se naděje nevzdávají. „Naděje neznamená poddat se zlu, ale spíše mu odolávat a nadále mu odporovat.“ Naděje také znamená, že je nakonec možné překonat nespravedlnost a dospět k nové společnosti, která bude pro obě strany konfliktu. „Budoucnost máme společnou. Buď to bude kruh násilí, který ničí obě strany, nebo mír, ze kterého obě budou mít prospěch.“
Filipa Outrata, 15. 10. 2023
Bookmark/Search this post with
