Otázky a odpovědi na téma odzbrojení

(převzato z “Pacifismus a nenásilí” – Komunita pro lidský rozvoj)

zdroj ve španělštině zde

Proč trváte na tom, že pracovat pro mír má dnes zásadní význam?

Protože to je problematika, která nepřipouští žádná polovičatá opatření: bude buď rostoucí mír, nebo rostoucí destrukce.

Nicméně, dnes je na světě jen velmi málo válek.

V tuto chvíli je zde 28 pokračujících konfliktů, které stojí životy více než 5,5 milionu lidí (*). Jestliže k tomu přidáme počet válek, které skončily v posledních pěti letech, (Sierra Leone, Libérie, Jižní Súdán, Kongo - Brazzaville, Eritrea, Etiopie a Casamance v Senegalu) celkový počet obětí vzroste na 7 700 000 mrtvých.

(*) V současnosti jsou lidé stříleni a umírají v Palestině, Iráku, Afghánistánu, Kurdistánu, Čečensku, Gruzii, Alžírsku, Čadu, Dárfúru, na Pobřeží slonoviny, v Nigérii, Somálsku, Ugandě, Burundi, Kongu, Angole, Pákistánu, Kašmíru, Indii, na Srí Lance, v Nepálu, Barmě, Indonésii, na Filipínách, v Kolumbii a Libanonu. A nejen tam. (zdroj:  peacereporter, 30/08/2006)

V každém případě se jedná o místní války, ne o globální ničení.  

Pokud vezmete počet mrtvých plus zraněných a trvale zmrzačených a vynásobíte je počtem přeživších rodičů, dětí, párů a příbuzných, zjistíte, kolik lidí je přímo zasaženo působením fyzického násilí, a že tento počet je daleko vyšší než celková populace v několika zemích.

Je nezbytné popisovat zdevastovanou krajinu, obce a města; masivní emigraci, počty uprchlíků, hlad, nemoci a zoufalství jako přímý důsledek fyzického násilí, aby bylo možné pochopit, že “mírové situace” jsou od těchto konfliktních míst vzdáleny mnoho kilometrů. V každém případě se i tento mír stal poměrně relativním, protože v těchto zemích, i když dál od těchto konfliktů, žijí lidé ve strachu z možných útoků.

Navzdory všemu ale třetí světová válka ještě nevypukla.

Pravda. Nicméně, teorie “vojenské rovnováhy sil” umožňuje rozšiřování výzbroje a ne její snižování. Proč nenasměrovat rovnováhu sil směrem k dosažení odzbrojení, místo aby tomu bylo naopak? Důvod je ten, že zbrojní průmysl je velký byznys a pro ekonomicky nejsilnější velmoci je nutnou a nedílnou součástí závodů o přírodní zdroje. V podstatě existují závody ve zbrojení formou ekonomické války, kdy se jedna frakce snaží ubírat výrobní prostředky té druhé. Potom musí být veškerý zastaralý nebo zbytkový válečný materiál přemístěn do jiných oblastí tak, aby návratnost dřívějších investic byla co největší. Velmoci, zvláště Spojené státy americké, zvyšují svůj vojenský potenciál, rozvíjejí konflikty na svém okraji, a vytváří tak kolem sebe ekonomickou závislost. Navíc, jako všude ve světě, se stávají tzv. “bodem životního významu”; každá obří velmoc se bude muset, přímo nebo nepřímo, chránit zbraněmi. Dnes to mohou být jejich vlastní hranice, zítra jejich přístup ke komunikačním prostředkům, potom volné moře, zdroje ropy a životně důležité suroviny…, a tak dále, až dorazíme do vesmíru.

Nejnovější a symbolickou záležitostí je válka v Iráku: nazvaná “humanitární” válka, která vypukla z důvodů, které se ukázaly jako neexistující (vyhledat a vyřadit z využívání zbraně hromadného ničení Saddáma Husajna). Ve skutečnosti to byla válka pro kontrolu ropných zdrojů Spojenými státy. V celé této situaci, kde existuje také nebezpečí skutečného “nukleárního terorismu”, vidíme, že je dnes tak snadné získat a přepravit jaderné zbraně. Mnohé země ve skutečnosti ovládají technologii a schopnosti, které umožňují vyrábět jaderné zbraně a to enormně komplikuje situaci.

Za předpokladu, že i když tyto věci jsou takové, jaké jsou, žádná země nesvrhne atomovou bombu jako první.

Bohužel to není pravda, protože už se tak jednou stalo (v druhé světové válce) a nebylo to z důvodů obrany. Je pravda, že nikdo nechce totální válku, ve které bude vše zničeno; ale místní jaderné války jsou považovány za uskutečnitelné. Navíc jaderný monopol skončil a nikdo není bez rizika nehody vyvolané ostatními nebo bez rizika vyděračství, které by mohlo být uplatněno malou skupinou.

Je pravda, že nevyhnutelnost jaderného holokaustu ještě nebyla prokázána, ale není to tak vzdálená možnost, takže každý rozumný člověk by měl jednat tak, aby pomáhal vytvářet mír. Pokud věci budou pokračovat takto, nikdo nebude osvobozen od uvěznění v oblasti místního jaderného konfliktu nebo v běžném střetu, jako výsledku vojenských operací vyvolaných některou zemí.

Pokud vezmeme v úvahu hromadění zbraní v těchto podmínkách, jak by je mohla skupina lidí nebo proud názorů zastavit?

To není otázka vůle jednoho člověka nebo jedné skupiny. Je to otázka sociálních krizí, které doprovázejí vojenský rozvoj. Například, dluhy nejsou placeny a finanční systém se může zhroutit; zejména základní zdroje by se mohly vyčerpat; vojenská spojenectví by mohla být narušena… ekonomická omezení by mohla lidem přinést změnu směru systému, ve kterém žijí. Každodenní násilí by potom mohlo dosáhnout takové úrovně a zasáhnout život tak, že by se osobní bezpečnost v každém městě značně snížila, a to i za bílého dne. Terorismus, kriminalita, agrese a nespravedlnost na všech úrovních by mohly vést lidstvo k sociální explozi.

V obecné krizi systému se mechanismy kontroly rozpadají a lidé mají tendenci jednat ve směru proti faktorům, které je poškodily. Mnoho lidí má rádo mír, ale pokud je jejich vládci neoprávněně zatáhnou do konfliktů, pak je lidé svrhnou a to dokonce násilně. Není to otázka vůle: obecná krize systému je nerozlučně spjata s rozvojem zbraní, který zase vytváří podmínky, aby byl systém jako celek aktivně odmítnut. Jde o to, že je nezbytně nutné být si vědomi a uvědomit ostatní o naléhavé potřebě rozvíjet sociální změny a zavrhnout násilí ve všech jeho formách.

Jestliže by i velmoci uviděly problém z tohoto úhlu pohledu a započaly politiku odzbrojování, pak zde stále zůstává problém terorismu.

Terorismus byl vyvinut uvnitř politické a sociální situace vyznačované velkým napětím a násilím a silnými konflikty mezi zeměmi a kulturami. V atmosféře odpočinku mezi jednotlivými zeměmi a skutečnou vůlí k řešení střetu zájmů mezi jednotlivci a s podporou a dodržováním rezolucí Organizace spojených národů, by důvody pro samotnou existenci terorismu vymizely. Ve složitějších případech by byly nalezeny možnosti, jak spoluprací vyřešit situaci. Ale v jiných případech by se mělo směřovat k uvolnění, spolupráci a nenásilí.

Násilí je vlastní všem druhům zvířat a je součástí lidské přirozenosti, ne určitému způsobu života.

Není otázkou k diskuzi, co má být “lidská přirozenost”: taková myšlenka je proti lidskému vývoji. Pravdou je, že v této kritické době a v blízké budoucnosti je mír možný, pokud si lidé uvědomí, že násilí patří do způsobu současného společenského systému. V důsledku toho může být krize překonána protikladnou metodou nenásilí.

Pokud by se svět býval bránil nacismu nenásilím, byl by dnes sražen na kolenou pod krvavou diktaturou.

Určitě ne. V té době byla diktatura možná díky nekontrolovatelnému násilí (téměř stejně jako v dnešní době). Jak by se mohl fašismus rozvíjet v nenásilném prostředí? Žádný fenomén nemůže být oddělen z kontextu. Pokud vezmete nacismus tak, jak byl rozvinut, a konfrontujete ho s nenásilným prostředím, pak jste problém nesprávně pochopili. Věci jsou přesně naopak: diktatury se nemohou rozvinout v nenásilném prostředí.

Podle této myšlenky je nenásilí nemístné, protože prostředí je již vysoce násilné.

To je v zásadě pravda. Ale jak se obecná krize stává kritickou, bezpečnost lidí je ohrožena, obrovské množství lidí se již instinktivně zapojilo do mírových hnutí, jako se to stalo během invaze do Iráku v roce 2003. Při této příležitosti miliony lidí po celém světě demonstrovaly za mír. V tomto smyslu jsme dorazili do zcela nové etapy. Jistě, tento vývoj nebyl ekologický, ale je zřejmé, že síly ve prospěch míru se začínají usměrňovat.

Předpokládejme, že chceme vytvořit změnu v celosvětové situaci založenou na nenásilí, co bychom pro to měli udělat?

Musím odpovědět jako předtím: není to otázka vůle jednotlivců nebo skupin. Je nutné, aby obecná krize systému byla doprovázena posílením promírových hnutí takovým způsobem, že se skrze sociální tlak začne měnit orientace států v opačném směru, než následují dnes. Pokud jde o účast v takovém směru, tak jsou zde dvě činnosti, které je třeba mít na paměti: objasňování a mobilizace. To znamená: objasnit sobě a ostatním problém a současně mobilizovat prostředí, ve kterém žijete, směrem k míru.

Jen málo lidí ví, kolik milionů dolarů je každou minutu utraceno za zbraně. Málo jich ví, kolik tun výbušnin je distribuováno na osobu mezi 6,5 miliard obyvatel na světě. Velká většina ignoruje, kolik nemocnic, škol, univerzit a výzkumných středisek by se mohlo postavit za rozpočet na obranu. Jen několik odborníků je schopno ocenit množství a kvalitu potravinářských výrobků (v každém případě jsou to fenomenální částky), které by mohly být vyrobeny s takovým kapitálem; neúrodné oblasti, které by mohly být zúrodněny a erodovaná půda, která by mohla být obnovena. A samozřejmě ještě stále jsme neviděli úplné probuzení ekologického vědomí, které pomůže zahnat zločiny proti lidské přirozenosti a samotné přírodě; zločiny zvláště pěstované nenasytností válčících skupin, lhostejných k radioaktivní a chemické kontaminaci.

Podpora, která bude věnována znevýhodněným oblastem v den, kdy budou zbraně přetaveny na nástroje pokroku, je něco, co průměrný občan jednoduše nebere na zřetel, protože tento druh informace ještě záměrně není k dispozici. Nakonec zde není ani žádné úsilí informovat lidi o tom, jak vysoké by mohly být jejich příjem, životní úroveň a širší obzory bezpečnosti a možnosti, kdyby zásoby zbraní klesly.

Pokud chcete pracovat ve prospěch míru, začněte ostatním objasňovat tato témata efektivním informováním o prostředí, ve kterém žijí a pracují, o náboženských a politických společenstvích, kterých se účastníme, s přesnými údaji, šířením těchto informací každým dostupným způsobem a tím pracovat ve prospěch míru.

To zní velice dobře, ale jak můžeme objasňovat a mobilizovat trvalým a účinným způsobem?

Prostřednictvím organizace: organizace, která dokáže objasnit naše velké lidské chyby: fyzické, ekonomické, etnické a náboženské násilí. Organizace, která dokáže vytvořit centra přímé komunikace (ne jen nepřímé, jako je informování hromadnými sdělovacími prostředky). A nakonec organizace, která umožní každému z nás komunikovat sami se sebou, a naučí nás, jak odstranit bombu násilí, kterou si všichni z nás možná nesou v sobě.

A tak potřebujeme organizační strukturu založenou na centrech přímé komunikace mezi lidmi, kde každý účastník může přijmout novou pozici v životě inspirovanou nenásilím. Tato organizace musí být schopna usměrňovat stále rostoucí části lidstva směrem ke společné frontě proti násilí. A ta musí být vybudována ve stejném prostředí, ve kterém vykonáváme své každodenní aktivity: místa manuální i odborné práce a studia; stejně jako v okolí, mezi běžnou populací a v rodinách a skupinách spolupracovníků.

Není pochyb o tom, že kdekoli vykonáváme své každodenní aktivity, tam jsou různé projevy útlaku a násilí, proto bychom měli být co nejlépe schopni objasnit a mobilizovat proti fyzickému, ekonomickému, etnickému a náboženskému násilí. Nejlepší a nejdalekosáhlejší idea je dosažení míru ve společnosti; ale každé prostředí nabízí zvláštní a konkrétní možnosti k objasňování, mobilizaci a důkazu naší vůle ve stejném směru. Obecné závěry jsou často čerpány z konkrétních případů. Proto z míst našich každodenních aktivit, a to prostřednictvím nenásilného učení a působení proti nespravedlnosti, můžeme začít porozumět obecným problémům společnosti a nakonec i celého lidstva. Idea míru ve světě se začne uskutečňovat praktikováním každodenního závazku směrem k prostředí, ve kterém každý žije a kde musí každý bojovat za dosažení pozitivních proměn.

Podle toho, co bylo vysvětleno, musíme rozlišovat dvě úrovně: první obecného pacifismu a druhá nenásilí v běžném prostředí.

Pacifismus jako spontánní reakce na válku je dobrý začátek. Nicméně, projevy tohoto druhu jsou nestrukturované, pokud nejsou doprovázeny bojem za spravedlnost, proti diskriminaci a za mezinárodní bratrství mezi jednotlivci. Davy lidí, které se shromažďují, aby vyjádřili svůj nesouhlas s bombou, se později rozejdou a každý se vrátí domů, aby pokračoval ve svých každodenních aktivitách, jako by existovali ve světě odděleném od hlavních problémů. Tato mezera mezi obecným pacifismem a každodenními aktivitami by měla být přemostěna soudržným způsobem.

Nenásilí je aktivní metoda pacifismu, a proto je nejlepším nástrojem osvobození od sociálního utrpení. Nenásilí pracuje skrze “vakuum”; vyzývající k vypovězení, zavržení a nespolupráci s násilím; a nakonec i občanskou neposlušností, pokud je konfrontována s institucionalizovanou nespravedlností. Jestliže pacifismus původně aspiroval na svět bez války, nenásilí rozvíjí tuto myšlenku ještě dále k pokusu zlidštit zemi. Nicméně, toto zlidšťování musí začít v bezprostředním okolí každého z nás efektivním, trvalým a organizovaným způsobem.

Humanistické hnutí

Kampaň pro Svět bez válek a násilí

30/08/2006

Pro Svět bez válek a násilí přeložila Kateřina Marková.