Největším jaderným nebezpečím je dnes, stejně jako před 65 lety, jaderná válka

Recenze filmu Countdown to Zero v kontextu 65. výročí shození prvích atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki.

„Největší jaderné nebezpečí dnes nepředstavuje jaderná nehoda, nesprávný odhad ani šílenství. Největším jaderným nebezpečím je dnes, stejně jako před 65 lety, jaderná válka.“ Tad Daley

Dva týdny před 65. výročím svržení atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki a ukončení druhé světové války o pouhých šest dní později, uvedla společnost Magnolia Pictures nový film s názvem „Countdown to Zero". Na filmu spolupracovali rovněž někteří z tvůrců snímku Nepříjemná pravda (An Inconvenient Truth). Autoři věří, že film změní pohled na jaderné odzbrojení podobně, jako jejich předchozí film ovlivnil pohled na změnu klimatu.

Film je šikovně založený na jediné větě pronesené prezidentem Johnem F. Kennedym před téměř půl stoletím. Ve svém prvním projevu na půdě OSN 25. září 1961 prezident řekl: „Nad každým mužem, ženou i dítětem visí Damoklův jaderný meč na tenoučkém vlásku, který může náhoda, nesprávný odhad nebo šílenství kdykoliv přetrhnout."

(Damoklés byl dvořanem syrakuského vládce Dionýsa II. ve 4. století před naším letopočtem. Když jej jednoho dne Dionýsos vyzval, aby se posadil na jeho trůn, Damoklés ke svému zděšení zjistil, že přímo nad trůnem visí na jediné koňské žíni smrtící meč. Damoklés tak poznal pravdu o životě vládce ve starověku i, jak moudře postřehl J.F.K., o životě každého člověka v jaderném věku.)

Snímek „Countdown to Zero" celkem přesvědčivě líčí, jak téměř o půl století později tato tři jaderná nebezpečí stále bezprostředně hrozí. Odhaluje, jak blízko byly několikrát Spojené státy a Sovětský svaz, zcela náhodně, k vypuštění nejen jedné, ale snad 101 raket s jadernými hlavicemi. (Divák filmu může odhadnout, jak vysoká je pravděpodobnost, že se vyhneme nějaké takové střele ve světě, kde jaderné zbraně vlastní devět národů a další možná ještě přibudou.) Film zkoumá události jako Karibská krize v roce 1962 (a další, veřejnosti téměř zcela neznámé), kdy nás nesprávný odhad, dezinformace nebo nedorozumění dovedlo na pokraj civilizaci zničující jaderné války. Film také osvětluje, kolik úsilí již nestátní teroristé vynaložili, aby získali či sestrojili jadernou zbraň, dopravili ji do některého z předních světových měst a odpálili, a také jaká je pravděpodobnost, že se to nakonec někomu podaří.

„Countdown to Zero" ale nezmiňuje čtvrtý scénář, podle kterého by mohlo k výbuchu jaderné zbraně dojít někdy v příštím století, v příštím desetiletí nebo už příští rok. Abyste mi rozuměli, ten film je výborný. Šíří informace a posiluje hnutí za jaderné odzbrojení. Jde o hřích z opomenutí, nikoli z vykonání. Během tohoto týdne, kdy si připomínáme 65. výročí Hirošimy, Nagasaki a konce druhé světové války, je ovšem člověk nucen poukázat na to, že ten scénář, který film opomíjí, je ironicky další Hirošima a další Nagasaki. Další vědomé a záměrné odpálení jaderné zbraně. Další chladné a promyšlené zahájení jaderné války.

Útok na Hirošimu a Nagasaki - města, která byla 6. a 9. srpna 1945 v jednom okamžiku srovnána se zemí americkými atomovými bombami „Little Boy" a „Fat Man", zařízeními asi tak stokrát slabšími než řada současných jaderných zbraní, nebyl samozřejmě jaderným útokem provedeným šílenými nestátními teroristy, nešlo ani o nehodu, ani o nesprávný odhad. Bílý dům nezachvátila v srpnu 1945 panika. Rozkazy vyslat bombardéry B-29 nesoucí atomové bomby nebyly vydány omylem. Prezident Harry S. Truman a jeho poradci nebyli nuceni narychlo rozhodnout ve smyslu „pokud okamžitě nepodnikneme jaderný útok na Japonce, Tokio podnikne jaderný útok (nebo vlastně jakýkoliv útok) na nás". Kdepak. Vláda Spojených států učinila chladné, klidné, promyšlené rozhodnutí, že s použitím jaderných zbraní jako válečného činu dosáhne přesně definovaného politického cíle.

Taková možnost je dnes přinejmenším natolik pravděpodobná jako ty tři ostatní popsané ve filmu „Countdown to Zero".

Po skončení Studené války, dříve než její mrtvola stačila v hrobě vychladnout, se Clintonova vláda kupodivu rozhodla nikoliv omezit, ale naopak posílit roli jaderných zbraní v národních bezpečnostních doktrínách USA. Tyto zbraně byly poprvé označeny jako prostředky, které mají bránit šíření jaderných zbraní. Neměly být použity pouze v případě odvety, ale jako nástroj prevence proti tzv. „darebáckým státům" a nestátním aktérům. Neměly jim zabránit získat pouze jaderné zbraně, ale také chemické a biologické zbraně.

Bushova vláda ve svém dokumentu Nuclear Posture Review v prosinci 2001 uvedla několik případů, kdy mohou Spojené státy použít svůj rozsáhlý jaderný arzenál. Podobně jako v případě Clintonových doktrín by nejenže nebylo mnoho z nich použito pouze jako reakce na jaderný útok, ale vůbec by nebyly použity pouze jako reakce. Bushův dokument dokonce jmenoval sedm konkrétních států jako možných cílů preventivního jaderného útoku ze strany USA.

Obamova vláda ve svém dokumentu Nuclear Posture Review v dubnu 2010 jasně uvedla, že počítá s podstatně méně příležitostmi, kdy by Spojené státy mohly v boji využít své jaderné zbraně. Řada odborníků na jadernou politiku doporučovala vládě, aby přijala jednoznačnou politiku „nepoužít jaderné zbraně jako první" (No First Use), tedy prohlášení, že Spojené státy nikdy nepoužijí jaderné zbraně jinak, než jako odvetu za použití jaderných zbraní proti jejich spojencům nebo proti Spojeným státům samotným. Čína, i přes slabší konvenční i jaderné ozbrojené síly, než mají Spojené státy, se této zásady „nepoužít jaderné zbraně jako první" dlouhou dobu drží. Prezident Obama však odmítl. Jeho vláda trvá na tom, že za určitých okolností může prezident Spojených států schválit, aby Spojené státy zahájily jaderný útok jako první. Jeho vláda tedy nadále jasně podporuje politickou možnost Spojených států zahájit jadernou válku.

V posledních pěti letech se navíc rozbujely dohady o tom, že by buď Spojené státy nebo Izrael nebo obě země mohly zahájit preventivní útok na všechny složky íránského jaderného komplexu, aby předešly (hypotetické budoucí) možnosti, že by Írán jednoho dne získal vlastní jaderný arzenál. Například tento měsíc, v neděli 1. srpna, vyšel v rubrice Sunday Outlook deníku Washington Post článek od autorů Stevena Simona a Raye Takeyho s názvem „A Nuclear Iran. Would America Strike to Prevent It?" (Jaderný Írán. Zasáhne Amerika, aby tomu zabránila?).

Takový preventivní útok může být samozřejmě veden konvenčními ozbrojenými silami, ale také nemusí.

V časopise New Yorker ze 17. dubna 2006 prohlásil investigativní novinář Seymour Hersh, že plánovači v Pentagonu chystali nejen vojenské útoky, aby v následujících 5-10 letech zabránili Íránu získat jaderné zbraně, ale i útoky jaderné. Ve vydání z 10. července 2006 Hersch uvedl, že po zdlouhavých a živých interních vojenských diskuzích se hlavouni v Pentagonu rozhodli, že by byl v současné době jaderný útok na Írán „politicky nepřijatelný". Deník Times of London však 7. ledna 2007 oznámil, že Izrael zahájil přípravné práce na sérii jaderných útoků na íránskou jadernou infrastrukturu, možná s využitím taktických jaderných zbraní poskytnutých Spojenými státy a možná také ve spojení s americkými ozbrojenými silami. A nakonec, jakoby snad tyto zprávy nebyly ještě dostatečně znepokojivé, čtyři republikánští kandidáti na prezidenta naznačili 5. června 2007 v prezidentské debatě na CNN, že by uvažovali o tom, aby Spojené státy zahájily jaderný útok na Írán jako první, aby zabránily Íránu v jaderném vyzbrojení.

To všechno je ale věc předchozí vlády nebo ne? Správně, ovšem na tiskové konferenci 6. dubna 2010, na které byla představena Obamova doktrína Nuclear Posture Review, ministr obrany Robert Gates poté, co byl dotázán na politiku „nepoužít jaderné zbraně jako první", odpověděl, že by se vláda nerada „takto jednoznačně omezovala". K přímé otázce na Írán a Severní Koreu řekl, že i přes omezení americké doktríny o použití jaderných zbraní, obsažené v novém dokumentu, jsou zejména v souvislosti s těmito dvěma státy „všechny možnosti otevřené". Živě na programu C-Span. Třikrát po sobě.

Nehoda, nesprávný odhad, šílenství. Tvůrci filmu „Countdown to Zero" mají celkem pravdu, že jsou tato tři současná jaderná nebezpečí docela reálná a že k nim dnes skutečně může dojít kdykoliv. Všech devět jaderných zemí ale musí přijmout zásadu, že jaderné zbraně nesmí sloužit k jinému účelu než k tomu, aby se zabránilo, že je použijí ostatní (účel, který zmizí, pokud jednoho dne konečně dosáhneme celosvětového jaderného odzbrojení). Jaderné země si už nemohou dále vymýšlet příležitosti, při kterých by na nějakém hypotetickém bitevním poli použily své jaderné zbraně, nebo fantazírovat o tom, že by zahájení jaderné války mohlo posloužit jejich vlastním národním zájmům nebo zájmům lidského společenství. Pokud s tím nepřestanou, nebudeme odpočítávat k jaderné nule, ale k něčemu jaderně úplně jinému. Konec konců prezident Kennedy 25. září 1961 v OSN hned v další větě po svém „jaderném Damoklovi" řekl: „Válečné zbraně musí být zničeny dříve, než zničí ony nás."
 

Tad Daley spolupracuje jako redaktor s mezinárodní lékařskou organizací International Physicians for the Prevention of Nuclear War (organizace je nositelem Nobelovy ceny míru). Je také autorem knihy Apocalypse Never: Forging the Path to a Nuclear Weapon-Free World vydané v květnu 2010 nakladatelstvím Rutgers University Press.

Zdroj CommonDreams.org | překlad Kamila Bukovská