Euro-americký státní převrat na Ukrajině

Autor: Umberto Mazzei y Roxanne Zigon (13/03/2014)

Zdroj: www.alainet.net, www.pressenza.com

“Jazyk politiků slouží k vraždě důstojných věcí a k tomu, aby lži vypadaly jako pravda”.

George Orwell

Slavnostní zahájení a ukončení nedávných zimních olympijských her v Soči ukázalo krásu, starobylost a rozmanitost ruské kultury, a je neodmyslitelnou součástí historie evropské. Moc vikingského lidu v Rusku, který ovládal území od Baltského moře k Černému moři a od řeky Visly až k Volze, chránila Evropu před vpádem muslimů během celého středověku. Od 9. století měli Rusové decentralizovanou politickou strukturu, která se rozléhala kolem Kyjevského knížectví.

Ve 13. století, než byl odpor Rusů prolomen, zachránili Evropu před jejím obsazením Zlatou hordou. Když byli Kumáni, jejich východní sousedé, napadeni Mongoly, přišli Rusové na pomoc, ale byli poraženi v bitvě na řece Kalka; nicméně, mongolský rozvoj byl na třicet let zastaven. V roce 1237 se Mongolové vrátili, vypálili ruská města a v roce 1240 obsadili Kyjev; mnoho Rusů se stalo mongolskými vazaly na tři staletí a mongolská moc oslabila Polsko a Maďarsko.

Mongolská vazalství roztříštila ruskou jednotu kolem Kyjevského knížectví. Za účelem posílení společných vazeb, přestože byly uznány zjevné rozkoly, prohlásil papež Danila I. v roce 1253 za krále všech Rusů (Rex Russiae), množné číslo v názvu používají také ruští carové.

Název Ukrajina pochází od slova krajina, pohraniční země. Používá se od poloviny 14. století, kdy bylo současné Bělorusko a oblast Kyjeva napadeno Litvou a část současné Ukrajiny napadeno Polskem, kromě Krymu, který byl turecký. Krátce poté vytvořilo Polsko a Litva polsko-litevské společenství a ukrajinská oblast byla přejmenována na Podkarpatskou Rus.

V polovině 16. století se kozácká šlechta a vesničané, podporovaní pravoslavnou církví a moskevskou vládou, vzbouřili proti polskému režimu, který v mnoha zemích ovlivňoval katolickou církvi; byla ovládána židovskými Chazary. Na východní Ukrajině byl vytvořen Kozácký hetmanát, který byl připojen k Rusku Perejaslavskou dohodou v roce 1654. Tohoto politického zlomu využil Karel XII. ze Švédska, když napadl Ukrajinu jako spojenec kozáckého atamana Mazepa, avšak byl poražen u Poltavy (1709) Petrem Velikým.

V letech 1772 a 1795 byla v Rakousku, Prusku a Rusku rozděleno polsko-litevské společenství a téměř celá Ukrajina připadla Rusku, s Haličí a Bukovinou na západ zase Rakousku. Po pádu cara se stala nezávislou a poté se připojila k Sovětskému svazu. Halič připadla Polsku a Bukovina byla rozdělena. Po druhé světové válce připojil Stalin k Ukrajině Halič a větší část Bukoviny. V roce 1954 odebral Nikita Chruščov Rusku Krym, aby ho připojil k Ukrajině jako autonomní republiku. V roce 1991 se Ukrajina stala členem Společenství nezávislých států (SNS). Její ústava byla vyhlášena v roce 1996 a změněna v roce 2004.

Vztah Ukrajiny a Ruska

Minulost Ukrajiny a Ruska je složitá a zároveň jednotná. 500 let ukrajinské, běloruské a ruské historie bylo totožných, s Kyjevem v centru dění. Po 300 let byla Ukrajina vystavena moci Polska a Litvy. Po dalších 340 let patřila téměř celá Ruskému impériu a od 2. světové války byla součástí SSSR.

Ukrajinský jazyk je velmi blízký ruskému, takže se občané mezi sebou bez problému dorozumí, přičemž ruský jazyk převládá v Kyjevě, na západě a na jihu. Hlavním náboženstvím je pravoslavné křesťanství (60%), následované katolickou menšinou (10%) na západě a muslimskou skupinou (3%) na Krymu. Seznam vědců, hudebníků, spisovatelů, politiků a válečníků ruské historie nemůže být kompletní bez ukrajinských jmen (Eugen Slutzky, Igor Prokofiev, Nicolai Gogol, Gregory Zinoviev, Kliment Voroshilov); ale ani ukrajinská historie bez ruských jmen.

Ukrajina má 46 milionů obyvatel (sčítání lidu z roku 2011), 603 tisíc km2 se sedmi hranicemi: Bělorusko na severu; Polsko, Slovensko na západě; Maďarsko, Rumunsko a Moldavsko na jihu a jedno pobřeží u Černého moře; to jí dává velký strategický význam pro Rusko. Ovšem také pro NATO, pokud by chtěla napadnout Rusko.

Euro-americký státní převrat

V roce 2004 vyhrál Viktor Janukovyč, který byl guvernérem Doněcku (1997 – 2002) premiérem (2002 – 2004) za vlády Leonida Kučmy, volby na Ukrajině, ale události nazvané “Oranžová revoluce”, umocněny kampaní zahraničního tisku – barevné revoluce – donutily Nejvyšší soud zrušit volby a opakovat je, aby mohl být dosazen kandidát Bruselu a Washingtonu: Viktor Juščenko.

V roce 2010 vyhrál volby Janukovyč s 49 % hlasů proti 45 % pro Juliji Tymošenkovou, a vystřídal tak prezidenta Juščenka. V parlamentních volbách v roce 2012 získala Janukovyčova strana 187 křesel oproti 102 křeslům strany Tymošenkové; byl to tedy jasný nárůst volební podpory. Paní Tymošenková byla o několik let dříve v Rusku odsouzena za korupci; nově na Ukrajině byla zapletena do případu obchodu s plynem a byla odsouzena k trestu odnětí svobody. Západní tisk začal pomlouvačnou kampaň proti ukrajinským soudům, a oslavoval mučednici - svatou Juliji - tu se svatozáří pletenou z copů.

Nové prezidentské volby na Ukrajině byly naplánované na prosinec 2014. Od roku 2013 se rozjela kampaň zahraničního tisku proti Janukovyčovi, který se připravoval na sdělení názoru na státní převrat zahraniční veřejnosti. Spojené státy “investovaly” 5 miliard dolarů na organizaci a výcvik skupin k přeměně ukrajinské vlády, dle slov americké náměstkyně pro východní Evropu Victorie Nulandové před setkáním National Press Clubu, sponzorovaným Chevronem.

Skupiny vycvičené Washingtonem a Bruselem v lednu násilně napadly Kyjev, obsadily veřejné budovy a požadovaly rezignaci legitimních orgánů, přestože nové volby byly takřka za dveřmi. Podle svědků se jejich operace jevila jako vojenský výcvik, ve kterém se dle novin Haaretz, účastnili také Izraelci. Ostatní viděli, jak Severoameričan, Němec a Polák řídili protesty, kde blízko ukrajinských skupin jednali moldavští žoldnéři, Turci, Afghánci a Arabové.

Tisk násilí schvaloval. Vysocí evropští a američtí funkcionáři se sešli v Kyjevě, aby vyjádřili podporu povstalcům; tak jako Victoria Nulandová podpořila vzbouřence sušenkami. Obama vyzval k rezignaci „diktátora” Janukovyče. Tisk vždy podával zprávy ze strany demonstrantů; nikdy však ze strany policistů, z nichž bylo mnoho zabito a zraněno. Ukrajinští opoziční politici, kteří toužili po moci, se nikdy neobrátili na dav, ale na severoamerické a evropské funkcionáře; zvláště na Angelu Merkelovou. Může se spekulovat o tom, co by se stalo, kdyby zahraniční funkcionáři vybízeli k násilnému obsazování veřejných úřadů ve Washingtonu za účelem zbavení Obamy jeho úřadu. Zda je Janukovyč z něčeho vinen, pak pouze z nerozhodnosti a nikoli z násilí nebo tvrdohlavosti.

Doba určená ke svržení legitimní vlády uměle vyvolaným zmatkem na hranicích s Ruskem, byla samozřejmě dopředu stanovena: Zimní olympijské hry v Soči. Rusko bylo světovým hostitelem a pozornost světa se zaměřila na jiné místo, stejně jako během olympijských her v Pekingu zaútočila gruzínská armáda na Jižní Osetii.

Na straně policie i demonstrantů bylo mnoho mrtvých i zraněných. Podle prohlášení estonského ministra zahraničních věcí Urmase Paeta, který mluvil s doktorkou Olgou Bogolometsovou, vedoucí mobilní kliniky v Plaza Maiden, když se protesty v Kyjevě zvrhly v násilí, ukázala mu fotografie a řekla, že oběti z obou skupin byly zabity stejnými ostřelovači, kteří používali stejný typ střeliva. Dodala, že nejvíce zarážející je fakt, že „prozatímní vláda“ nechtěla, aby to bylo prošetřeno. Když Paet o tomto mluvil s ministryní zahraničních věcí Evropské unie Catherine Ashtonovou, jen řekla: „Ó, to je hrozné!“, ale neudělala nic. Teď z těchto vražd obviňuje Janukovyče a jeho ministry.

Zdá se, že Washington a Brusel na Ukrajině použily - mimovojenský převrat – způsob státního převratu, který praktikovali Anglosasové v zemích třetího světa od napoleonské doby. Za prvé, banky půjčili Ukrajině 138 miliard (176 miliard HDP, 2012) s nezaplacenými platbami 8 miliard v letošním roce, což omezuje nezávislé politiky a vždy vede ke korupci. Za druhé, finančně podporovány jsou různé politické strany, aby byly vedeny ke společným politickým cílům. Za třetí se rozpoutala kampaň tisku, aby zdiskreditovala vládu a démonizovala jejich vedoucí představitele. Za čtvrté se financovaly a vycvičily skupiny, které měly za úkol podporovat osoby s násilnickými poruchami. Za páté byli použiti ostřelovači, kteří měli střílet na obě skupiny a vyvolat tak nenávist a násilí, stejně jako v Sýrii. Za šesté se aplikoval trik, který se v současné době používá v Hondurasu a Paraguayi: parlamentní převrat.

Na Ukrajině byl parlament napaden ozbrojenci, což způsobí útěk většiny členů vlády. Poté, pod jasnými výhružkami a možná i úplatky je prezident na nečekaném setkání sesazen, a to dokonce bez soudu. Pro demokratický standard NATO není důležité, že „sesazený“ prezident nebyl jmenován parlamentem, ale přímou volbou lidu; stejně vlády NATO ihned uznají již očekávanou “prozatímní vládu”.

Uchvatitelská vláda

“Prozatímní vláda” se může také nazývat vláda oligarchie. Prezidentem je Oleksandr Turčynov, evangelický pastor, ale který jejím vedením pověřil premiéra Arsenije “Yats” Jaceňuka – židovského bankéře, vybraný Victorií Nulandovou jako loutkou NATO. Turčov a Jaceňuk pověřili několik oligarchů řízením oblastí, ve kterých je Janukovyčova podpora větší. Vzhledem k jejich potenciálu je snadné předpokládat braní politických úplatků.

Jedním z nich je Ihor Kolomojsky, bankéř, podnikatel v oblasti metalurgiky a patron miliardářů, prominentní člen ukrajinské židovské komunity, a jehož noviny poskytly vzbouřencům výborné krytí. Byl jmenován guvernérem vlasti: Dněpropetrovsk. Putin o něm řekl, že je podvodník a vysvětlil, jak Kolomojsky ukradl 2 miliardy svému společníkovi. Kolomojsky je dobře znám jako přítel Julije Tymošenkové, bývalé premiérky, jejíž první hovor z vězení směřoval Angele Merkelové.

Dalším je Sergej Taratuta, podle magazínu Forbes nejbohatší muž Ukrajiny roku 2009, který byl jmenován guvernérem jeho rodného Doněcku. 9. března čelil již populárnímu povstání dřívější guvernér Pavel Gubarev, aby rozdělil povstání opakující se v jiných oblastech.

Politická atmosféra se ještě zhorší, protože Mezinárodní měnový fond poslal minulý týden na Ukrajinu “vyšetřovací misi”. Rezervy Ukrajiny již v posledních čtyřech týdnech klesly z 17,8 miliard dolarů na 15 miliard. Po návštěvě MMF se tak všichni Ukrajinci dozvěděli, co to znamená “strukturální změna”.

Většina Ukrajinců, kteří mluví rusky, jsou velmi rozzlobení kvůli korupci, nezaměstnanosti a ekonomické nestabilitě, stejně jako Ukrajinci ze západu. Jsou tu stále stejné tváře známé svou korupcí a spoluúčastí na bohatnutí ukrajinských oligarchů. Tentokrát, aby se posloužilo cizím zájmům, se zdá, že chtějí dokonce zničit prastaré kulturní ukrajinské dědictví. Neklid na střední a západní Ukrajině se zvyšuje od té doby, kdy usurpátoři zrušili zákon, který v těchto oblastech dovoluje používání ruštiny jako úřední jazyk. Je to zkouška anti ruské zaujatosti a NATO.

Od její nezávislosti, průzkumy veřejného mínění na Ukrajině ukazují, že velká většina je proti členství v NATO, ale vláda je ve skutečnosti ignoruje. Ve své předvolební kampani se Viktor Janukovyč postavil proti NATO a jeho Strana regionů udělala z neangažovanosti bezpečnostní strategii země, stejně jako ve Finsku, Švédsku nebo Irsku.

Krym

Krym byl objektem anglosaského zájmu už za krymské války (1853 – 56), ale zůstal Rusku. Drtivá většina jeho populace je stále ruská; takže když ho Chruščov připojil k Ukrajině, byla autonomní republikou. Po převratu v Kyjevě zůstala místní vláda věrná Janukovyčovi a odmítla pokusy o napadení Krymu ozbrojenci a o vytvoření vzpoury místních Tatarů. Vláda ve skutečnosti začala mluvit o ruské invazi na Krym.

Tisk a vlády NATO chtějí ignorovat, že je Krym základnou ruské černomořské flotily a že v souladu s rusko-ukrajinským paktem z roku 1997 až do roku 2040 má Rusko právo mít zde až 27 tisíc mužů, ačkoliv v současné době je jich zde pouze 16 tisíc. To, co tisk označil za “lidi v uniformách”, střežící veřejné budovy, jsou místní sebeobranné milice a ukrajinské jednotky, které zde zůstaly věrny prezidentovi Janukovyčovi a krymské vládě.

Krymská vláda konfrontována s usurpátory z Kyjeva, kteří chtějí ignorovat její legitimní pověření, se rozhodla obeznámit občany o své budoucnosti.

Energetická otázka

66 % ruského plynu, který se exportuje do EU a Turecka (86 bcm) vlastní sice Ukrajina, ale ztrácí význam jako tranzitní síť. Jsou zde vybudovány dva nové podvodní plynovody, severní a jižní plynovod, který prochází mimo území Ukrajiny. Severní plynovod, dokončený v roce 2011, spojuje Rusko s Německem přes Baltské moře. Jižní plynovod, který vede pod Černým mořem, bude dokončený v roce 2015.

Ruský monopol Gazprom souhlasil s Janukovyčem, aby od roku 2014 snížil cenu plynu na Ukrajině ze 400 dolarů za 1.000 m3 na 268,5 dolarů. Anti-ruská politika uchvatitelské vlády dále nepodporuje toto snižování cen. Dluh za plyn Ukrajiny Rusku činí v současnosti 1,5 miliardy dolarů.

Geopolitická smyčka

Rusko nebude západ žádat o odpuštění ani o požehnání. Alea iacta est, kostky jsou vrženy; Krym je ztraceným kouskem na velké palubě NATO. Nyní vyvstaly tři problémy evropsko-amerických spiklenců: a) jak zachránit jejich ekonomické zájmy v Rusku (obchod EU s Ruskem 500 miliard); b) jak potrestat Rusko nebo původce nezdaru; c) jak rozšířit evropskou integraci po kolizi.

Herman Van Rompuy, předseda Evropské rady, na bezpečnostní konferenci 1. února v Mnichově řekl: “evropské a americké ekonomiky mají být založeny na pravidlech a společenských hodnotách – to je to, čím jsme my, to je to, co máme na mysli, společně se představovat celému světu“. Prázdná slova, protože ani jejich pravidla, ani jejich hodnoty neosvobodily jejich země od tíhy společensko-ekonomického, politického a intelektuálního úpadku, ani neočistily jejich identity, jejich morálku či duše.

Melodie, která dnes zaujme uši evropských voličů, se nazývá euroskepticismus, neboť nabízí posouzení životně důležitých otázek, díky nimž tolik Evropanů odešlo od stolu nadnárodní večeře. “Demokratický deficit” je krutá realita a úkaz ojedinělý v Evropě, který podporuje ponuré vyhlídky vytvářející bruselští politici.

Tento mentální klam, přeměněný v nebezpečnou geopolitickou smyčku, vystupuje jako “Globální politické probuzení”, živený Zbigniewem Brzezinskym. USA ho použil na Blízkém východě, ale skončil jako Trojský kůň evropským voláním o pomoc v Kyjevě. Van Rampuy to v Mnichově okomentoval: “Navzdory geopolitice byl Ukrajině nabídnut blízký vztah s Evropskou unií, ostatními zeměmi a západem… a víme, že čas je na naší straně. Budoucnost Ukrajiny patří do Evropské unie”.

Ti, kteří dělají politiku v Bruselu, mají svou mysl řízenou Washingtonem a Brzezinskyho paradigmatem, který vidí Ukrajinu jako “útočiště západu, který chce předejít reinkarnaci Sovětského svazu, protože bez ní přestává být Rusko impérium”. Doktor Brzezinsky, bohužel učil Rusko také nenávisti a strachu, ale naštěstí je jeho geopolitický odkaz zastaralý, protože moderní svět nepodporuje život dvou protikladných konceptů najednou: jednostranného globalismu vs. rozmanitosti civilizovaného dialogu.

Závěry a doporučení

Hrozby USA týkající se ekonomických a jiných sankcí proti Rusku v případě sebeurčení na Ukrajině a příznivé pro integraci s Ruskem, jsou směšné. Ekonomická moc USA slábne a Rusko má dostatek ekonomických sil, aby byly pocítěny od Londýna až po New York. Pokud se věci vyhrotí, pak Čína, ruský spojenec, může za účelem snížení napětí podat pomocnou ruku k oslabení dolaru.

Rusko může považovat zásah USA a EU do ukrajinských záležitostí za nepřijatelný, může podpořit návrat k legalitě, podpořit proruské strany a přiblížit se k ukrajinským nacionálním stranám, které by byly pod vedením Bruselu nepohodlné.

Rusové a Němci by si měli uvědomit, že – jak Bismarck dobře ukázal – evropský mír je nenarušený a evropská kultura vzkvétá, když obě země podle toho jednají.

Ženeva/Moskva 12/03/2014

- Umberto Mazzei, Doktor politických věd univerzity ve Florencii, Itálie; ředitel Ústavu mezinárodních ekonomických vztahů Sismondi v Ženevě, Švýcarsko.

- Roxanna Zigonová, učitelka mezinárodní ekonomie na Univerzitě v Ljubljaně, Slovinsko; doktorantka v oboru Mezinárodní vztahy na Škole diplomacie a mezinárodních vztahů, Ženeva, Švýcarsko.

Bibliografie: spisy a stanoviska k tomuto názoru od Ernesta Wonga, James Petras, Pepe Escobar, Joseph Kishore, Paul Craig Roberts, Eric Margolis, Finian Cunningham, William Blue, Francis Boyle, Mike Whitney, Zbigniew Brzezinsky, Vladimir Putin.

Pro Svět bez válek a násilí přeložila Kateřina Marková