Dvůr Rudolfa II: velká éra tolerance, kulturního rozkvětu a rozvoje vědy a umění.

Zveme vás ke shlédnutí 30minutového kvalitního video dokumentu plného rozhovorů a zajímavých informací.

Praha si za vlády Rudolfa II. (1583 – 1611) prožila nejlepší možné údobí své existence. Byla městem na pomezí, sídlem odlišných kultur. Možná právě díky této situaci charakteristické svou nestabilitou a vznětlivostí tu některé kulturní jevy narostly do nebývalých rozměrů a zdeformovaly se jako ve vypouklém zrcadle.

Role Rudolfa coby mecenáše nebyla omezena na obvyklou finanční podporu. Rudolf zval umělce k sobě na svůj dvůr, povzbuzoval je a lichotil jim, vedl je, poskytoval jim rady a uděloval jim šlechtické tituly.

Rudolf II. byl sice katolík, neúčastnil se však náboženských persekucí a v rozporu s náboženským monolitismem, který se tehdy v evropských národech upevňoval, tak vlastně umožňoval konfesní pluralitu.

Šel cestou politiky tolerance a vytvořil příznivé prostředí, aby vědci, umělci a intelektuálové mohli svobodně pracovat na svých výzkumech a projektech. Pražský královský dvůr navštívily osobnosti, jako byl astrolog a kabalista Isabellina dvora John Dee a filosof a divulgátor hermetických tradic Giordano Bruno. Intelektuální i umělecké obory související s náboženskými či mystickými tendencemi se odkazovaly k tehdejší filosofii a k představě světa, jak ji vytvořila evropská renesance.

Rudolfovi se povedlo přilákat na svůj dvůr slavného astronoma Tychona de Brahe, jehož objevy v oblasti nebeských těles a komet odsunuly do pozadí aristotelskou koncepci věčně nehybného vesmíru. Nedlouho po svém příchodu do Prahy nabídl Tycho de Brahe coby protestant spolupráci v té době pronásledovanému Keplerovi.

V důsledku odvržení svátostí a trvalého soužití s mágy a s alchymisty se Rudolf II. postupně stále více stranil veřejného života, což také posilovalo fámu – šířenou v katolickém prostředí – že je ve spolku s ďáblem.

Když v roce 1611 převzal moc Matyáš, narušil společenskou rovnováhu, kterou se Rudolfovi podařilo vytvořit, a Evropa byla uvržena do víru násilí. V roce 1620 se odehrála bitva na Bílé hoře, která byla tvrdou ranou pro Čechy a pro Prahu. V roce 1648, posledním roce třicetileté války, došlo k obrovskému drancování Prahy. Z této další strašlivé události se město po dlouhou dobu nedokázalo vzpamatovat.

S Rudolfem odchází svoboda myšlení a nastává zlom vedoucí k roztržce mezi jeho následovníky ohledně různých podob a směrů dalšího vývoje. Dnes jsme ochotni Rudolfovu dvoru přiznat rovněž aspekty pokrokového myšlení, objeveného mnohem později, například tvůrčí uměleckou činnost a jak už tu bylo řečeno, i myšlenky související s neortodoxními a výrazně radikálními hledisky, které v tehdejší společnosti převládaly. Hodnota velkého úsilí za doby Rudolfa II byla devalvována a zůstala zapomenuta v čase dějin. Oficiální věda a náboženství postupně odsunuly na okraj odlišné koncepce světa a zahladily stopy, které za sebou zanechaly.

Přehodnocení éry Rudolfa II. znamená pochopení, že v dějinách se vyskytovaly okamžiky, v nichž se projevilo to nejlepší lidské poznání, a vede k opětovnému nalezení správné cesty ke skutečnému pokroku, cesty ukryté kvůli netoleranci a tmářství.