Komentář k situaci na Ukrajině
Já bych si třeba přál, aby v Sudetech žilo původní obyvatelstvo. Aby nikdo nebyl vyháněn z rodné půdy, ze svého domu, aby musel opustit hřbitovy svých předků, aby byl lynčován z důvodu jazyka či jinak diskriminován. Takový svět zásadně odmítám. Možné to už není, nějaký návrat do stavu před 1938, ale poučení z poválečného řešení, které z toho plyne, je zavazující. Nikdy a nikde více.
Proto budu velmi, ale velmi lehoučce rektálně našlapovat v podobné situaci řekněme Donbasu či Krymu a budu vážit na miligramy přesně, kde vede řekněme cesta ke spravedlivému míru a deeskalaci, kterou si přejeme samozřejmě všichni. Ale ti, kteří neustále trousí z rukávů banální fráze, že jednat se má až tehdy, až ruská armáda opustí všechna území, si ve své podstatě nepřejí spravedlivý mír, ale válku až do jaderné apokalypsy...
Samozřejmě pak vyvstává otázka, co tedy dělat dál a jak obě strany usadit za jednací stůl. Rusko naznačuje, že je ochotno jednat a bylo ochotno mír dojednat už na jaře 2022. Míč je na straně Ukrajiny, která tehdy na popud různých Borisů Johnsonů z jednání odešla a zákony se zavázala nejednat.
Zkusit diplomacii není kapitulantstvím, pozor, to si nějaký váš drzý Borrell z EU plete, ale je to minimálně šance ověřit si, o co se bojuje a jaké cíle aktéři mají. Je to šance zachránit životy a pokusit se dosáhnout úspěchu dohodou, ne zbraněmi a plnými hřbitovy.
To, že se ukrajinská reprezentace kasá naopak tím, že nejednat je ctností, že si dovolují kýble hnoje lejt na papeže Františka, desinterpretovat jeho slova, sázet vše na válku a zabíjení, v tom patří přesně do svého nacionalistického kulturního okruhu, ale těžko do Evropy.
Také jsem velmi pobouřen tím, že místo demokratizace té země, když už jí tedy plně financujeme, se neodvážíme ani komentovat zrušené volby na všech úrovních a faktickou plnou centralizaci moci v uzoučké slupce nomenklatury kolem Zelenskyego.
Nikdo nezpochybňuje závažnost situace, tady nejde jen o Ukrajinu, ale obecně precedens pro mezinárodní právo. Tahle situace znejišťuje minimálně další země se silnou ruskou menšinou. Proto by bylo fajn zkusit vyjednat znovu formát z jara 2022, ozbrojená neutralita a autonomii Donbasu. Krym je uzavřená záležitost a dodávám, že i dle mezinárodního práva má ta oblast plné právo na sebeurčení.
Mezinárodní právo samozřejmě zná právo na sebeurčení a Češi a Slováci ostatně mohou vyprávět velmi nedávný příběh o této problematice. Já se narodil v Československu a samozřejmě, že bych nikdy nehlasoval pro zničení toho státu. Ale ještě méně bych preferoval nějakou válku a neviděl, že slovenský národ ve své většině prostě chtěl více než federaci, chtěl úplnou nezávislost. Hranice jsou ničím v konfrontaci s právem lidí na sebeurčení. Exemplárním příkladem, jak se to nikdy nemá řešit, je třeba Náhorní Karabach. Žilo tam 95 % Arménů, nikdo z nich nechtěl patřit pod Ázerbájdžán, přesto o toto území Ázerbájdžán vedl tak dlouho válku, až všechno obyvatelstvo uprchlo ze svých domovů do Arménie.
Jestli je cílem Ukrajiny nejednat o Krymech a Donbasech a doufat v podobný konec, konečné řešení, sudetské řešení otázky ruské menšiny, je to něco, co se musí včas a už v zárodku zásadně odmítnout.
Na mé pozici, že válkou se nic na Ukrajině nevyřeší a ani vyřešit nikdy nešlo, nic nemusím měnit. Nejsem proto udiven z katastrofálního neúspěchu různých protiofenzív atd... a ani z toho, že slábne vojenská pomoc Ukrajině.
Jediné, co je až šokující a nikdy bych si to v predikci nemyslel, tak to, jak ruská ekonomika ustála tuto konfrontaci. Je to fatální zejména z toho důvodu, že jejich závislosti na Evropě z jejich strany slábne až k nule, naopak těžiště přesouvají na spolupráci s Čínou a Indií a roste nám v Asii blok schopný konkurovat Západu jako celku.
To je asi ta největší fatální chyba, čeho se tlakem na zadní dvorek této druhořadé, ale stále jaderné velmoci, dosáhlo...
Stovky tisíc zmařených životů a výsledek nula s negativním výhledem.
Lukáš Kraus
Bookmark/Search this post with
Zobrazit fotogalerii v detailu článku:
1