Lidská bytost je otevřená světu a působí v něm svými záměry. Může svět nihilizovat (a tudíž i tělo, přirozenost či společnost) nebo jej polidštit. Tahle svoboda je to, díky čemu si člověk vybírá, zda příjme či odmítne společenské podmínky, do kterých se narodil, v nichž se rozvíjí a v nichž zemře.
Všechny formy násilí se projevují jako popření záměrů ostatních lidí (a samozřejmě také jejich svobod), jde o proces zařazení druhého člověka či lidského společenství do světa věcí. Toto „zpředmětnění“ pak člověku umožňuje brát ostatním lidem jejich právo na svobodu, na štěstí a konečně, právo na život. Je to také tahle svoboda, co dovoluje menšině ovládnout společnost pomocí násilné koncentrace bohatství a zdrojů.
A tak máme společensko-ekonomický systém, systém mezilidských vztahů a vzorců, jehož hlavním rysem je násilí. Tento systém je povětšinou považován za normální, přestože bolest a utrpení, osobní i společenské, prozrazují potřebu proměny tohoto systému.
Nenásilí se objevovalo už od dávných věků v téměř všech kulturách a náboženstvích během jejich humanističtějších období v podobě různých obměn tzv. Zlatého pravidla, které je vyjádřeno v jednom z Principů platného jednání: „Když se chováš k ostatním tak, jak chceš, aby se oni chovali k tobě, osvobodíš se.“ [1]
Na základě všech těchto zkušeností vzniklo nenásilí jako metodologie akce. Hlavními nástroji dnešního nenásilí jsou: veřejné vyjadřování nesouhlasu, občanská neposlušnost, nespolupráce, stávky, manifestace v ulicích, osobní a společenský bojkot a především koordinované aktivity na různých místech.
Od protiotrokářského a antikolonialistického hnutí až po hnutí za lidská práva, práva pracujících, práva žen, opozice k totalitním režimům a protiválečná hnutí, především toho za jaderné odzbrojení, se aktivní nenásilí jeví jako jediný způsob akce, která je v souladu se svými cíli. Nový humanismus používá nenásilí již od svého vzniku, a to nejen ve vztahu k nějakému konkrétnímu konfliktu, ale obecně směrem k vytvoření nového světového uspořádání, ke komplexní změně světa, ve kterém žijeme.
Dokud lidé nevytvoří zcela lidskou společnost, tedy společnost, kde moc bude v rukou celé společnosti a nejen její části (podrobující si a zpředmětňující ostatní), veškerá společenská aktivita bude protkána násilím. A proto pokud chceme oponovat tomuto násilnému světu, musíme tak činit způsobem opačným, tedy nenásilným, protože násilí netolerujeme. Způsobem, kterým neospravedlníme násilné podmínky, které vládnou tomuto nelidskému světu.
Na závěr několik slov z Dokumentu humanistického hnutí z roku 1993:
Humanisté, to jsou ženy a muži tohoto století, této doby. Své kořeny nacházejí v humanismu historickém a nechávají se rovněž inspirovat přínosy dalších kultur, a to nejenom těch, které v tomto okamžiku zaujímají centrální postavení. Humanisté jsou však zároveň muži a ženy, kteří století a tisíciletí, v němž žijí, nechávají za sebou, protože už vykročili směrem k novému světu.
Humanisté jsou si vědomi toho, že za sebou mají předlouhou historii a před sebou ještě rozlehlejší budoucnost. Ve svém boji za překonání všeobecné krize přítomnosti mají na mysli právě budoucnost. Jsou optimisty, věří ve svobodu a sociální pokrok. Jsou internacionalisty, doufají v existenci jednotného společenství národů, do něhož budou bez rozdílu patřit všichni lidé. Nazírají na svět v jeho celku, svou činnost však každý z nich rozvíjí v prostředí, v němž žije. Nepřejí si svět uniformní, ale multiformní, různorodý co do etnik, jazyků a obyčejů, různorodý oblastmi, idejemi a aspiracemi, vírou, ateismem i nábožností, svět mnohotvárný v práci i v tvůrčí činnosti.
Humanisté nechtějí nad sebou mít pány, odmítají šéfy a vůdce a také se necítí být povoláni k tomu, aby někomu vůdce dělali. Humanisté nechtějí centralizovaný stát a nechtějí ani ozbrojené bandy, které nastupují místo nich.
Mezi aspiracemi humanistů a dnešní realitou však byla postavena zeď. Je načase ji zbořit. K tomu je ovšem třeba, aby se spojili všichni humanisté světa.
Best Nike SneakersAir Jordan