Ploty nejsou řešení

Autor: Zuzana Smíšková

Maďarská vláda minulý týden odsouhlasila plán výstavby 185 kilometrů dlouhého plotu na hranicích se Srbskem, aby zamezila přílivu nelegálních uprchlíků do země. Vysloužila si tak kritiku představitelů Srbska i OSN. Člověka skoro napadne, jestli zde nezačne vyrůstat opět nějaká Berlínská zeď, oddělující vyspělý „Západ“ od zbytku světa.

Evropa v posledních letech čelí stále se zvyšujícímu přílivu uprchlíků. Jen loni se jejich počet zvýšil o 45% oproti předchozímu roku. Z celkového počtu ve světě jich 626 tisíc požádalo o azyl v Evropské unii. Lidé utíkají především ze strachu před válkou, která zuří v Sýrii, Iráku, v Libyi i na Ukrajině, nebo kvůli chudobě a katastrofální ekonomické situaci.

Mnozí z nich v zoufalé snaze uniknout z tíživé situace dali veškerý svůj i rodinný majetek pašerákům lidí, aby se dostali na starý kontinent.

Většině se však sen o lepším životě nesplní. Cestují v úděsných podmínkách, v přeplněných lodích bez jídla, pitné vody a základních hygienických potřeb. Bohužel někteří na to doplatí i svým životem. Ani poté, co dorazí do některé z tranzitních zemí, nemají zdaleka vyhráno. Imigrační úřady v poslední době přitvrdily a řadu nelegálních uprchlíků vrací zpátky. V opačném případě skončí v některém z uprchlických táborů, někdy připomínajících spíše vězení než ubytování, a čekají, zda úřady vyhoví žádosti o azyl.

Evropské země, které jsou do jisté míry zodpovědné za destabilizaci v nejrizikovějších oblastech, nejeví přílišnou ochotu tisíce žadatelů o azyl přijmout a navíc ani nemají připravené programy, které by umožnily efektivně na příliv imigrantů reagovat. Pak samozřejmě přijdou na řadu taková řešení jako stavba plotu nebo potápění pašeráckých lodí.

Vojenská organizace NATO se podílela na svržení tzv. zločinných a autoritářských režimů, už ale nedomýšlela, co v té či oné zemi nastane potom. Vyzbrojovali různé povstalecké skupiny nebo vládní sbory podle toho, která strana jim šla více na ruku. Islámský stát nebo ozbrojený konflikt na Ukrajině jsou vlastně vedlejší produkty západního „vývozu demokracie.“

Podle Evropské unie by uprchlíci (kteří se nyní nacházejí hlavně v Řecku a Itálii) měli být přerozdělováni a přijímáni jednotlivými členskými zeměmi na základě předem stanovených kvót, vyplývajících z počtu obyvatel, vyspělosti ekonomiky atd. Na základě toho by pak na Českou republiku připadalo 1 192 běženců. Další lidé by měli dorazit z uprchlických táborů, které se nachází mimo Evropu.

Češi a zřejmě i občané v jiných zemích nejsou vůči uprchlíkům příliš přátelsky naladěni. Ostatně to dokazují i demonstrace, které proběhly po odsouhlasení vlády, že Česká republika přijme 1 500 uprchlíků, stejně jako různé protestní petice na sociálních sítích.

Nedá se jednoznačně říci, zda se naši občané bojí toho, že jim uprchlíci vezmou práci, nebo budou žít na úkor jejich daní, nebo že do Evropy spolu s uprchlíky proniknou islámští radikálové.

Nevidí, že na vině nejsou sami uprchlíci ale války, před kterými utíkají. Jak bychom se asi chovali my, kdyby na nás denně dopadaly bomby a rakety?

Bohužel za stávající situace ve světě žádné rychlé a současně dlouhodobé řešení uprchlické krize neexistuje, i když jeho definice je poměrně jednoduchá: „Kdyby lidé nežili v zoufalých podmínkách a ve strachu, nebyli by nuceni nikam utíkat.“

To je hlavním úkolem vlád a mezinárodních organizací, aby zajistily mírové řešení konfliktů v různých zemích světa a umožnily zlepšení životních podmínek tamních obyvatel.

Pro nás jako občany a jako lidi je nejdůležitější podporovat pocit sounáležitosti, tolerance a přijetí, říct jasné „ne“ xenofobii a rasismu. A v konečném důsledku si lidé tady snad uvědomí, že cokoliv se kdekoliv na světě odehrává, se dotýká nás všech. To, že na našem území právě válka neprobíhá, neznamená, že nás žádným způsobem nezasáhne.