Nenechme si vnutit, že zármutek přeživších masakrů v jižním Izraeli nelze překonat bez způsobení utrpení Palestincům v Gaze, požadujme okamžité zastavení utrpení!

Přátelé, zdravím vás a děkuji vám všem, že jsme se dokázali zmobilizovat a uspořádat toto shromáždění. 

 

Rád bych upozornil na jednu rovinu současné situace, která je mimořádně znepokojivá, i když není tak reflektovaná. Snaha vnutit nám, že zármutek nad utrpením jedněch je třeba respektovat, zatímco zármutek nad utrpením druhých je třeba odložit. Utrpení jedněch jako by mělo vyšší, dějinný rozměr, a přihlášením se k němu se hlásíme k samotnému lidství. Utrpení druhých je jen sekundární, částečně si za něj mohou sami, vypovídá o jejich neschopnosti přijmout realitu a přizpůsobit se jí. 

 

Dnešní shromáždění může být vyjádřením postoje a vzkazem, že tuto hierarchii zármutku zásadně odmítáme. Zármutek nás nerozděluje, ale nutí nás povstat proti těm, kteří chtějí smutek převést ve vztek a násilí a vymáhat si beztrestnost. Zármutek nás nutí mluvit, nikoli mlčet. Že nemlčíme a pojmenováváme příčiny utrpení Palestinců v Gaze a na okupovaných územích i ve chvíli, kdy jsme svědky utrpení pozůstalých po řádění jednotek Hamásu, není projevem neúcty a nedostatečného respektu. Naopak, zármutek nám vcelku zřetelně ukazuje, co nechceme pro sebe ani pro druhé. Nemohu si na tomto místě nevzpomenout na slova obdivuhodné dívky, která přežila horor v kibucu Be‘eri. Je jí 19 let, ale zatím neznáme její jméno, přezdívá se jí LittleRock podle nápisu na tričku, které má na sobě ve chvíli, kdy natáčí vzkaz těm, jež pokládá za odpovědné za to, co se stalo 7. října její komunitě.

 

Ztráta blízkých a přátel jí způsobuje zármutek, kterému ale chce porozumět. Viní ty, kteří dlouhodobě přehlíželi kritickou situaci v oblasti, že nedokázali ochránit ji a její komunitu. Ale ani volání k odpovědnosti z ní zármutek nesnímá. Zažívá ho každé ráno, kdy se musí nutit, aby začala nový den. A ptá se těch, na které se obrací: jak mám ráno vstát a začít nový den, když vím, že 4,5km odsud, v Gaze, toto utrpení neskončilo a stále pokračuje? Nejhorší vzpomínka je vzpomínka na děs ve tvářích těch, co přežili. Tato vzpomínka se oživuje vždy, když cítí pod nohama otřesy země z dopadu bomby, která právě ničí životy jen 4,5km vzdálené. Současné utrpení druhých, v Gaze, jí tak neustále oživuje zármutek, který by chtěla překonat. Nenechme si vnutit, že zármutek přeživších masakrů v jižním Izraeli nelze překonat bez způsobení utrpení Palestincům v Gaze, požadujme okamžité zastavení utrpení!