10. prosince proběhla v Praze premiéra filmového dokumentu a knihy o Světovém pochodu. Zde si můžete přečíst projev, který při této příležitosti pronesl mezinárodní mluvčí Světa bez válek a násilí Tony Robinson.
Dnes je mezinárodní den Lidských práv, 62. výročí dne, kdy OSN přijala jejich Všeobecnou deklaraci, a rok poté, co Světový pochod procházel Střední Amerikou. Zítra to bude rok, co jsme byli v Kostarice, zemi obklopené válkami a státními převraty, která již 60 let spokojeně žije v míru, bez vlastní armády. Je to země, která je dlouhodobě vysoce hodnocena co se týče spokojenosti, ekonomiky a ochrany životního prostředí. Kéž bychom tak tento krásný model mohli exportovat do celého světa!
Tři měsíce jsme cestovali kolem světa, z Nového Zélandu do Argentiny - různé postele, různá jídla, různé jazyky, různé kultury a různí lidé.
Po celou tuhle dobu jsme nesli poselství, které bylo jednoduché: drtivá většina lidí na světě chce žít v míru. Lidé nechtějí válčit se svými sousedy ani s lidmi na druhé straně planety. Nechtějí žít pod hrozbou terorismu, ani ve strachu z chudoby. Nechtějí žít ve strachu z násilí. Myslím, že tohle ten film, který jsme viděli, dobře vyjádřil.
Tohle bylo poselství, které jsme vezli s sebou a chtěli jsme ho šířit, ale zjistili jsme, že už tam je. Jediné, co bylo třeba udělat, bylo spojit kousky z celého světa, a tak poprvé v lidské historii Pochod za mír a nenásilí propojil svět: idealistický sen, který spousta lidí považuje na naivní utopii, ale mnoho z nás se ho nemůže vzdát.
Ve filmu jste viděli některé aspekty pochodu - setkání s vládami, práci s dětmi a několik konkrétních příkladů z Argentiny, Kolumbie, Turecka, Izraele a Palestiny.
Byl zde ale ještě jeden pochod, který ve filmu ani v knížce nenajdete. Jestli se opravdu chcete dozvědět, jaký pochod byl, podívejte se na druhé video, které najdete v příloze knížky.
Ukazuje pochod očima nás, kteří jsme ho prožili. Je těžké sdělit lidskou zkušenost, kterou nám pochod dal. Každý den byl vyčerpávající, veselý, stresující, ale přesto plný potěšení.
Mezi zkušenostmi, které jsme si odnesli, bylo například: spát dohromady v jedné místnosti na matracích na zemi v maurském stylu na Novém Zélandu; jíst ke snídani polévku z mořských řas v Koreji; najít ve svém dezertu kousky ryb v Japonsku; pohybovat se v moskevském metru v dopravní špičce v den, kdy Manchester United hráli s moskevským Dynamem fotbalový zápas; vypořádat se se členem týmu, který pořád něco ztrácel včetně pasu a jízdenek; zoufale hledat připojení k internetu a nikdy nevědět, kde budete dnes spát: doma u přátel místních organizátorů, v klášteře nebo třeba v jaderném bunkru.
Zažili jsme chvíle, kdy se zdálo nemožné najít místo, kde si vyprat oblečení nebo si dát sprchu, s vědomím, že za pár hodin se máme setkat s místním poslancem.
A na druhé straně byly krásné chvíle, laskavost a pohostinnost po celém světě - od pětihvězdičkového hotelu v Praze až po večeři v beduínském stanu na poušti v Maroku; setkání s prezidenty a starosty; nadšená mobilizace tisíců lidí; rockové koncerty a dárečky z celého světa. Lidé nás žádali: „Prosím, můžete tohle vzít do Punta de Vacas, abychom taky byli součástí ukončení pochodu?"
Viděli jsme, že kdekoliv, v jakékoliv situaci a za jakéhokoliv počasí, je mezi lidmi něco velice podobného. Slovo „spiritualita" dnes není moderní, ale je skutečně tím, co tento fenomén nejlépe vystihuje. Nemluvím o nějakém dogmatickém náboženském vyjádření spirituality, plném obřadů a tradicí, jejichž význam se ztratil v oparu času. Mluvím o velice jednoduchém vyjádření spirituality, které je tak prosté, jako objetí, tak prosté, jako to, když se člověk chová k ostatním tak, jak chce, aby se oni chovali k němu, tak prosté, jako říct, že něco odmítám, protože to považuji za násilí a dělá mě to násilným.
Tohle je to, co jsme viděli, s čím jsme se spojili a co nám dávalo sílu vstávat ve čtyři ráno, abychom stihli letadlo, a pracovat do dvou v noci, aby zprávy, blogy, videa a fotky byly dostupné všem.
Tahle spiritualita - nebo jednodušeji řečeno, tento duch - je v každém z nás, a když se nám podaří se s ním spojit, můžeme získat neuvěřitelný zdroj síly k proměně sebe i světa.
Za sto let se naši potomci určitě sejdou 2. října roku 2110, aby oslavili Gándího 241. narozeniny a 101. výročí prvního Světového pochodu za mír a nenásilí. Dokážeme si představit, jak budou přemýšlet? Budou se chodit dívat do muzea na peníze a divit se, jak moc bolesti a násilí způsobily. Budou se dívat na dokumentární filmy o válkách a jaderných zbraních, neschopni pochopit, že takové věci existovaly. Stejně tak, jako my nemůžeme pochopit, že někdo držel jinou lidskou bytost v otroctví.
Ale nyní se nedíváme z budoucnosti o sto let zpět. Jsme tady a tento úkol je před námi. Jak se tam dostaneme? Zajisté se spojí lidé, kteří tuto jednoduchou spiritualitu sdílí, a budou uvnitř sebe hledat průvodce, který jim pomůže nalézt cestu z obtížných momentů, které svět zažívá.
S tímto vnitřním světlem můžeme najít cestu z tohoto světa do světa nového, který přichází. Tímto novým světem je Univerzální lidský národ, svět rovných příležitostí, svět bez armád a jaderných zbraní, svět bez pasů, svět, kde jsou všechny formy násilí odmítány jako způsob řešení konfliktů.
Planeta, na které žijeme, má vše, co potřebujeme k tomu, abychom uspokojili potřeby této rozmanité a úžasné lidské populace. Není třeba, aby lidé žili v chudobě a utrpení. Byli to lidé, kdo vytvořil tento systém, který nefunguje, takže mohou také vytvořit nějaký lepší, který fungovat bude - nenechejte si namluvit, že je to jinak.
Děkuji vám.
Tony Robinson,
mezinárodní mluvčí Světa bez válek a násilí
člen Základního týmu Světového pochodu
Praha, 10.12.2010
best shoesadidas