Před několika dny jsem se sešel s Alonsem Mederos, kubánským velvyslancem v Praze, kvůli rozhovoru na téma pandemie a vakcín, na kterých Kuba nyní intenzivně pracuje. Zkoušejí pět vakcín, z kterých dvě jsou již ve fázi III. Předpokládá se, že Soberana 02 bude připravena v červenci, kdy se jí začne očkovat celá kubánská populace.
Rozhovor se postupně posunul i k jiným tématům a dotkl se i ekonomické krize, jako důsledku pandemie, která paralyzovala celé odvětví cestovního ruchu, ale také důsledku tvrdého embarga ze strany Spojených států amerických. Tón hlasu velvyslance se proměnil ve vážný a smutný. Sankce totiž zasahují banky a tak brání ekonomickým transakcím a importu i exportu. Mezitím co mi do detailů vyprávěl jaká je finanční a ekonomická blokáda, která ovlivňuje život na ostrově, v mé mysli se rychle začaly tvořit asociace obrazů, jako kdybych se díval na film: španělská kolonizace, poté Spojené státy americké, revoluce s Ché a Fidelem Castrem, Guantanamo.. A dnes embargo, které chce vymazat jednu ideologii, udusit systém s kterým nesouhlasí, ale které doléhá na obyčejné lidi v jejich každodenním životě. A co tito lidé, kterých je o něco víc než 10 milionů, udělali tak špatného, že vzbudili nenávist amerického velikána? Jaká morální ubohost použít veškerou svoji moc proti lidem, kteří nemají žádnou možnost se bránit! A naopak jak obrovská etika mít zdraví a vzdělání jako prioritu i přes všechny ekonomické potíže!
Zatímco tolik „velkých“ zemí se svými soukromými prostředky, jsou neschopné vynalézt vakcínu a musí se podřídit rozhodnutím multinárodních farmaceutických firem, „malá“ Kuba nepřetržitě pracuje na své vlastní vakcíně, kterou plánuje dát k dispozici vlastnímu národu, ale také ostatním zájemcům. Velvyslanec Alonso Mederos mi doslova řekl: „V naší zemi zdraví není pouze právo, ale také priorita. Nešetří silami ani prostředky potřebnými k tomu, aby se předcházelo nemocem a byla k dispozici jejich možná léčba.“
Pokud je prioritou společnosti zdraví, všechno se bude soustředit kolem této hlavní hodnoty a jako důsledek se budou přijímat koherentní rozhodnutí k využití dostupných prostředků. Velmi podobně jako v rodině, která má jako svou prioritu vychovat zdravé děti. V časech nouze je nenechají zemřít s komentářem, že „nejsou peníze“, ale postupně se vzdají jiných výdajů, které nejsou k výchově dětí nezbytné. Ale pokud je prioritou zisk a hromadění bohatství, zdraví občanů je důležité pouze v momentě, kdy je možné z něho získat nějaký zisk. Když jsem přemýšlel o této morální chudobě, bylo nemožné nevidět v kubánské společnosti obrovský pokus, velkou aspiraci, která vzniká v tom nejhlubším nitru lidského srdce. V tu chvíli se mi v mysli vybavil text písničky Guantanamera: „...vím o hlubokém zármutku mezi trápeními, která nemají jméno: Otročení lidí Je to největší trápení na světě“.
I přes těžká a delikátní témata jako je pandemie, embargo a chudoba, naše schůzka byla pozitivní a přátelská. Hlavně když jsme mluvili o kubánské pomoci Itálii, v době kdy vypukla pandemie. Zaujala mě tato věta: „Mezinárodní solidarita je jeden z principů, který charakterizuje kubánský lid. Pro nás solidarita neznamená dát to, co nám přebývá, ale sdílet to, co máme“.
Rozloučili jsme se s panem Alonsem Mederos a jeho ženou, s hlubokým pocitem neviditelné niti, která spojuje lidské bytosti, s nadějí v našich srdcích. Naděje jednoho národa, který i přes všechny zvraty, chyby a zneužití, nepřestává věřit v budoucnost. Národ, který jako David proti drzému Goliášovi, pokračuje se ctí ve své cestě.
Když jsem odcházel z velvyslanectví, uvědomil jsem si svou vlastní omezenost, to, jak ve skutečnosti nevím nic. Jenom několik abstraktních idejí, které jsem se naučil na univerzitě a čtyři slogany, které jsem slyšel v televizi, přečetl na nějakých sociálních sítích nebo zaslechl od některých přátel. Ale hloubka reality, s celou historií tvořenou lidskými aspiracemi, pokusy a neúspěchy, ta skutečnost, která se projevuje v tisících aspektech, jako diamant s miliony stranami, mi úplně uniká.
Když jsem znovu přemýšlel o rozhovoru s velvyslancem, uvědomil jsem si, že i když kritizoval embargo za všechno, co způsobuje, nikdy nebyl dotčený, plný zášti ani naštvaný. A proto jsem si v mysli znovu vzpomněl na text písně z Guantanamery: „Pěstuji bílou růži v červnu, stejně jako v lednu pro upřímného přítele, který mi podá upřímnou ruku. A pro tu krutost, která mi rve z hrudi srdce, se kterým žiji, bodlák ani kopřivu nepěstuji. Pěstuji bílou růži.“.
Gerardo Femina
PRESSENZA
Preklad: Monika Hubičková
