„Naději v sobě prostě máme nebo nemáme, je rozměrem naší duše a není ve své podstatě závislá na nějakých pozorováních světa či odhadech situace. Naděje není prognostika. Je to orientace ducha, orientace srdce, přesahující svět bezprostředně žitého a zakotvená kdesi dál, za jeho hranicemi…
Mírou naděje v tomto hlubokém a silném smyslu není míra našeho rozveselení z dobrého běhu věcí a naší vůle se investovat do podniků viditelně mířících k brzkému úspěchu, ale spíš míra naší schopnosti usilovat o něco proto, že to je dobré, a nikoli pouze proto, že to má zajištěn úspěch...
Čím nepříznivější je situace, v níž svou naději osvědčujeme, tím hlubší tato naděje je. Naděje prostě není optimismus. Není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.
Myslím si zkrátka, že tu nejhlubší a nejdůležitější naději, tu jedinou, která nás dokáže navzdory všemu udržet nad hladinou, přimět k dobrým činům a která je jediným pravým zdrojem závratnosti lidského ducha a jeho snažení, bereme tak říkajíc „odjinud“. A tato naděje to také především je, co nám dává sílu žít a pořád znovu něco zkoušet i v podmínkách navenek tak beznadějných, jako jsou například ty zdejší.“
V tak obtížné situaci, jakou zažíváme dnes, v této temné a násilné atmosféře, může být Havlova úvaha o naději velkou pomocí. Naději, která není založena na možnosti úspěchu, ale na jistotě, že naše jednání a hodnoty jsou správné. Je to opak systému, v němž žijeme a v němž jsme se utvářeli, kde úspěch, to vnější, je důležitější než vnitřní prožitek, než soulad se sebou samým.
Domnívám se, že Havlovo „jinde“, z něhož pramení naděje, je budoucnost, ten horizont, který popřením a překonáním přítomnosti živí ty největší a nejhlubší aspirace. Bez této budoucnosti, bez těchto aspirací by se člověk nikdy neotevřel Dějinám. Je to obraz budoucnosti, který dává smysl minulosti a proměňuje přítomnost. Zamyslíme-li se nad těžkým okamžikem svého života, můžeme vidět, jak jsme právě z budoucnosti čerpali sílu, abychom z něj vyvázli. A kde, když ne v budoucnosti, našlo lidstvo inspiraci a zdroje k pokračování společenských zápasů, které umožnily zlepšení životních podmínek?
Proto mají všechny aktivity, které se dnes konají proti válkám a obecně proti násilí, hluboký význam, který přesahuje jejich bezprostřední výsledky. Tyto aktivity, bez ohledu na to, jak jsou malé, mají velký význam, protože živí touhu po světě míru, živí sen o skutečně lidském světě.
Gerardo Femina pro Pressenza.com
HAVEL, Václav a Karel HVÍŽĎALA. Dálkový výslech: (rozhovor s Karlem Hvížďalou). V Praze: Melantrich, 1989. ISBN 80-7023-038-X
Václav Havel byl významný český dramatik, spisovatel a politik, známý svou zásadní rolí v boji proti komunistické diktatuře v Československu. Havel se narodil v roce 1936 a v 70. letech 20. století se stal vůdčí osobností disentu, která svým aktivismem a literárními díly prosazovala ideály svobody, lidských práv a demokracie. V roce 1989 byl jedním z vůdců sametové revoluce, nenásilného hnutí, které vedlo k pádu komunismu v zemi. Následně se Havel stal prvním prezidentem postkomunistické České republiky, a to v letech 1989-2003. Oblíbený českým lidem je připomínán pro svou sílu, moudrost a dobrotu.
